Hlavní strana > Kultura > Magnesia Litera

Prorok z panelákového výtahu

02.04.2007 16:45

Petru Cimpoesu: Simion Výtažník. Přeložil Jiří Našinec, vydalo nakladatelství Dybbuk, Praha 2006. 296 stran, cena 299 Kč

Román současného rumunského autora, to není zrovna atraktivní reklama. Však tu také za nějakých pět let vyšel jediný, na sklonku loňského roku. Ale stojí za to. Jmenuje se Simion Výtažník, v roce 2001 ho napsal letos pětapadesátiletý Petru Cimpoesu a po pravdě řečeno na něho upozornila až začátkem března překladatelská porota cen Magnesia Litera.

Úroveň překladu se laik neodváží hodnotit, úroveň textu je ale záviděníhodná - tak vrstevnatý a komplexní román o současnosti se v českém provedení objevil naposledy v roce 1994, když Jáchym Topol vydal Sestru.

Simion Výtažník je samozřejmě zásadně jiný, se Sestrou má společnou jen snahu zachytit onu radikální přeměnu, která v Rumunsku v roce 1989 proběhla poněkud krvavěji (Cimpoesu jí říká neutrálně Události) a která otevřela dveře dokořán mnoha lákavým a obohacujícím - ve smyslu materiálním i duchovním -, ale také zrádným novinkám.

Zatímco Topol to vstřebal a vychrlil ve zběsilém tempu v podobě temně fantaskního dramatu, Cimpoesova kniha má charakter lidové až komunální satiry, ovšem s mnoha pasážemi, v nichž se zevrubně probírá duchovno a které přecházejí do podivuhodných křesťanských podobenství, přičemž není zcela jasné, jak moc vážně nebo ironicky to autor myslí.

Román se skládá z několika příběhů obyvatel jednoho chátrajícího paneláku ve středně velkém městě rumunské Moldávie. Podobná nesourodá společenství nuceně propojená socialistickým rovnostářstvím známe i od nás: v jednom domě spolu žijí lidé ze zcela rozdílných sociálních vrstev. Všichni měli nějaké postavení, o které přišli nebo přicházejí, a hledají si nové: povětšinou zmateně, upachtěně a s nezdary, které vypadají osudově.

Bývalý ředitel masokombinátu se snaží prosadit v politice, ale takových jsou najednou stovky. Televizní čumil je okouzlen stejně tak rumunským vysíláním BBC a svobodou médií, jako metodou multilevel marketingu. Mladá učitelka literatury se zajímá o nadaného žáka (který je do ní tajně zamilovaný), zároveň ale nutkavě navštěvuje soukromé kursy tantrajógy, které u cvičení zdaleka nekončí. Domovník kdysi pracoval jako elektrikář u tajné policie Securitate, což mu už dávno nepomáhá k posílení autority mezi nájemníky. A švec Simion jednoho dne uvázl ve výtahu a začal přitom nahlas přemýšlet o Bohu a jeho vlivu na osudy ostatních.

To přirozeně skýtá mnoho groteskních situací, které Cimpoesu umí gradovat, navíc je navzájem propojuje, což účinek ještě zvyšuje. Od situační komiky přitom plavně přeskakuje k humoru výsostně intelektuálnímu, když jednotlivé postavy nechá naivně uvažovat o velikosti a malosti rumunského národa a o víře, duši, smrti a dalších hlubokých věcech.

Autor přitom každého svého hrdinu (nikdo tu není hlavní) líčí sice sarkasticky, ale zároveň s jistou mírou pochopení (ne u každého je stejná). Výsledná břitká ironie tak nezůstává jen u posměchu, nevyužívá nectností průměrných „lidiček“ ke sbírání laciných bodů. Jde dál, až k analýze potíží: komunismus, který měl v Rumunsku ještě dramatičtější a bizarnější rozměry, nezničil jenom systém vládnutí a správy země. Horší je vliv na každého občana: lidé i po jeho pádu pasivně čekají, kdy se budou mít konečně dobře, a místo aby se začali o něco snažit, nechávají se napálit spekulanty a podvodníky a upínají se k nereálným vidinám duchovním, citovým i materiálním.

Když čteme Cimpoesův román, chvíli nás napadá přirovnání ke Karlu Poláčkovi, chvíli k Thomasi Bernhardovi. S prvním Cimpoesa pojí zaujetí maloměstskými figurkami, s druhým noblesní, ale důkladné a pohrdavé podrývání všelijakých národních stesků, mýtů a iluzí. Zdá se, že problém je obdobný v různých krajích: čím jsou lidé línější, nevzdělanější a neschopnější (a důsledkem toho většinou neúspěšní a nespokojení v osobním i pracovním životě), tím větší význam pro ně má kolektivní identita, nejlépe národ.

Český čtenář může být vděčný, že tyto sice slábnoucí, ale ještě patrné tendence postkomunistické společnosti dokáže zábavně a trefně vystihnout rumunský spisovatel, když z těch českých se to nikomu nedaří. Ostatně: příliš často se o to ani nepokoušejí.

Autor: Pavel Mandys