Filmová novinka
1917: pohlcující zážitek na filmovém plátně

Oscarový favorit 1917, jemuž nakonec největší ceny senzačně vyfoukl jihokorejský snímek Parazit, vstupuje do českých kin. Drama z první světové války se jistě zapíše do historie kinematografie, po technické stránce jde zkrátka o výjimečný skvost, scenáristicky a herecky už to ale trochu skřípe.

Průkopníkem natočení filmu na jeden dlouhý záběr je Alfred Hitchcock (Provaz z roku 1948). V roce 2014 se do stejně náročného kousku pustil také Alejandro González Iñárritu, s filmem Birdman nakonec vyhrál i čtyři Oscary (nejlepší film, režie, scénář, kamera).

Natočit však dvouhodinový válečný film na jeden záběr, přičemž natáčecí plac je rozprostřen na několika kilometrech, je na první pohled hodně troufalý pokus. Režisér Sam Mendes (Americká krása, Skyfall) společně s uznávaným kameramanem Rogerem Deakinsem (Sicario, Blade Runner 2049), několika technicky různě zdatnými odborníky a stovkami členů natáčecího štábu to ale dokázal.

Hned v prvním (a vlastně tedy jediném) záběru vidíme, jak dva mladí britští vojáci Schofield (George MacKay) a Blake (Dean-Charles Chapman) odpočívají pod stromy. Následně si je zavolá velitelstvo a předá jim důležitý dopis se vzkazem pro plukovníka, kterému je nařízeno, aby odvolal chystaný útok, neboť se žene do léčky Němců. Jenomže aby vzkaz plukovníkovi doručili, musejí splnit téměř nemožný úkol. Vytáhnout paty ze zabahněných, zato relativně bezpečných zákopů a projít nepřátelským územím. Navíc tak musejí učinit co nejrychleji, protože na druhý den má být útok zahájen.

Neustále vpřed

Ústřední postavy Schofield a Blake, jenž má o extra motivaci postaráno, neboť v útočícím pluku působí i jeho starší bratr, se tak už po pár minutách filmu vydávají na cestu, na níž se prakticky nikdy neohlédnou za sebe. Jakmile se rozejdou, kráčí neustále vpřed. Kamera se sice kolem nich pravidelně točí s ohledem na využití vizuálně pohledného okolí, oni se ale nevracejí zpátky a dál bloudí přeplněnými zákopy, později zdrásanou krajinou plnou mrtvol či mezi hořícími domy a stodolami.

Jejich neustálý posun vpřed koresponduje s naléhavostí jejich mise. Ta je jednoduchá: přesunout se co nejrychleji z bodu A do bodu B. Závod s časem a nutnost přežití. O nic jiného nejde. Nápaditost, chytrost a technická zručnost využitá během pekelné cesty přes nepřátelskou linii místy vyráží dech. Během sledování vám určitě několikrát vyvstane otázka: Jak to sakra udělali? Představu vám udělá alespoň tohle video, které o složitosti natáčení pojednává.

Film je díky nepřetržitému pohybu kamery i postav nesmírně živelný. Kromě toho navíc ona zvláštnost v podobě jediného dlouhého záběru nutí věnovat této skutečnosti speciální pozornost. Pozorný divák jistě najde momenty, kdy byl záběr useknut (totální tma při vchodu do zákopového tunelu, skok do řeky), je to ovšem tak šikovně zamaskováno, že to působí zcela přirozeně a nenarušeně.

S hlubokým příběhem nepočítejte

Nicméně zatímco technické kvality snímku diváka doslova pohltí (výrazně doporučujeme vidět film na co největším plátně), tak po scenáristické stránce už se o takové kvalitě mluvit nedá. 1917 sice byl v této kategorii nominován, příběh je ale vesměs plytký a v jistých nuancích už několikrát viděný (Zachraňte vojína Ryana). Naléhavost a jednosměrnost mise jednoduše nedává příliš prostoru k nějakému hlubšímu ponoření se do postav nebo rozvětvení příběhu. To ovšem neznamená, že se ve filmu nenajde pár scén, které nejen vizuálně, ale i emočně ohromí, což se daří i za přispění hudebního skladatele Thomase Newmana.

S hereckým obsazením to možná také šlo udělat lépe. Pronikavé oči MacKaye jakožto Schofielda sice na velkém plátně vyniknou, jeho celkový výkon ale postrádá jakousi větší jiskru. I v těch nejemotivnějších scénách to nepůsobí, že je do role stoprocentně ponořen. Z hvězd, jež si postupně střihly cameo: Colin Firth, Benedict Cumberbatch, Mark Strong, Andrew Scott pak vyniká jednoznačně poslední jmenovaný. Přitom to byl právě on, kdo na natáčení údajně udělal nejvíce chyb, a tak se vždy muselo začít od začátku.

1917 je po technické stránce revolučním filmem. Mendesovi se vskutku podařilo něco unikátního, což ho oprávněně řadí mezi režiséry typu Christophera Nolana - přišel zkrátka se svou vlastní vizí, jejíž provedení bylo tak náročné, že pro spoustu filmařů by to představovalo neproveditelný úkol. On to ale dokázal.

Na druhou stranu, podíváme-li se na Parazita, který nakonec posbíral všechny klíčové Oscary, přikláníme se k tomu, že Filmová akademie zvolila správně. Snímek Pon Džun-ha totiž vyráží dech žánrovou rozmanitostí, kritikou socioekonomických rozdílů, naprosto nečekanými zvraty, prvotřídními hereckými výkony nebo i působivou scénografií. Na rozdíl od 1917 se tedy jedná o komplexní, bohaté dílo, které si právem získalo chválu kritiků a srdce diváků.