Děti ráje staví na nostalgii a normalizačních písničkách

Na scéně svítící cedule VB, Pramen a RaJ, dobová móda z Tuzexu, obří kazeťáky a cigarety Clea či „tvrdé" Sparty. Poupata, Decibely lásky, Nonstop nebo Každý mi tě lásko závidí. Na pražském Výstavišti měl v sobotu premiéru muzikál Děti ráje. Ta se obešla i bez známých jmen alternujících Ivety Bartošové a Martina Zounara, vrátila diváky do socialistického Československa, a ve všech směrech splnila očekávání.

Podtitulem Dětí ráje je „první český hitmuzikál". Vlastně je překvapením, že to někoho napadlo až teď - nostalgie po letech minulých je u značné části spoluobčanů nemalá, tehdejší teenageři jsou dnes výdělečně produktivní skupinou obyvatelstva, a co bylo Pedro, Vitacit či Céčka, dnes už ví i ti, co tu dobu nezažili. Písničky z té doby pak (ať už si o nich myslí cokoliv)  zná úplně každý. Ideální výchozí pozice.

O diváky jistě nebude mít představení nouzi. Škoda tak, že je - až se chce říci dobově či socialisticky, chcete-li  - odfláknuté. Neříká se to lehce, ale písničky Michala Davida, Sagvana Tofiho, Ivety Bartošové a Jana Cézara jsou nakonec tím nejlepším, co diváka GoJa Music Hall při návštěvě představení potká.

"Herecké výkony"  

Děti ráje mají vcelku jednoduchý příběh s nekomplikovanou, ale vlastně nijak iritující  zápletkou, který z části úspěšně a dílem prkenně propojuje jednotlivé písničky. Občas je sice až nepříjemné, jak je z dějových narážek zcela evidentní, která píseň za chvíli zazní, ale tento princip se dal celkem dopředu očekávat.  Mnohem horší je to s choreografií, která až na výjimky vypadala, jako by tvůrci na její nazkoušení měli tak čtrnáct dní, a pro jistotu se neobtěžovali s castingem a vzali každého, kdo byl po ruce.

Asi nejslabší složkou ale byly herecké výkony, pokud toho označení vůbec lze použít. V tomto směru pak zcela vyčnívá (a není to myšleno pozitivně) role Lukáše Vaculíka, který prakticky nepřetržitě přehrává, pitvoří se, a často je ze všeho nejvíc parodií sebe sama. Ale i u ostatních se přirozenost objevuje jen sporadicky a deklamace textů opakovaně sklouzává na úroveň ochotnického či školního divadla. Jistě - herecký projev není u muzikálu určitě tím nejdůležitějším, ale skutečnost, že téměř ze všech přítomných svůj text nejlépe zvládl pojmout školou povinný představitel role dětského kamaráda hlavního hrdiny, o lecčems vypovídá.

Přesvědčivá atmosféra 

Co se naopak podařilo až překvapivě dobře, je vtáhnutí diváka do doby osmdesátých let, kdy se odehrává první část příběhu. Zatímco tvůrci televizního cyklu Vyprávěj se o podobné vykreslení doby pokoušejí zcela marně a končí její karikaturou, zde se daří jen za použití několika, vlastně dost prvoplánových, ale ve výsledku stoprocentně účinných atributů doby, navodit atmosféru zcela přesvědčivě. Vcelku vtipné je také posunutí původních významů - ráj z názvu muzikálu je v příběhu vlastně hovorové označení diskotéky podniku RaJ (pro mladší: zkratka socialistického kolosu Restaurace a jídelny) a například Céčka zde neznačí socialistické Lego, ale slečny s ne úplně dokonalými proporcemi.

Muzikál Děti ráje připomíná oddechové a myšlenkově nenáročné filmy s dvojicí Tofi-Vaculík (kteří se zde po letech vracejí ke spolupráci). Nesnaží se přibližovat rozmáchlým muzikálovým produkcím, zůstává na vytýčeném písečku, a v mixu romantiky a humoru se naštěstí ani nesnaží předstírat „velký" příběh. Ve výsledku tak nejspíš až na detaily splňuje to, co do něj tvůrci vkládali, a s čím na něj i budou návštěvníci chodit.  Čekal někdo víc?

Foto: Tomáš Martinek, ČTK