Recenze
Kryštůfek Robin není pro děti, dospělým předává cenné poselství

Kryštůfek Robin možná působí jako pěkný film pro děti, které uvidí Medvídka Pú a jeho další zvířecí kamarády v hrané podobě, nenechte se ale zmást: režisér Marc Forster (Lovec draků, Světová válka Z) ho natočil především pro dospělé. Poselství, které příběh vysílá, totiž asi málokteré dítě dokáže pochopit.

Dětství není věčné. Postupné dospívání člověk nezastaví a přesně tohle znázorňuje i úvod filmu. Kryštůfek Robin (Ewan McGregor) vyrostl, založil si rodinu a pracuje jako manažer pro efektivitu ve společnosti vyrábějící kufry. Na tom by nebylo nic zase tak špatného, kdyby ovšem práce nebyla pro Kryštůfka nezáživnou povinností, jež mu krade veškerý čas s manželkou (Hayley Atwellová) a dcerou (Bronte Carmichaelová).

Kvůli neustálé dřině a zvýšenému stresu v práci už přepracovaný Kryštůfek zapomněl na ty prosté, a přece tak důležité věci, které v životě každého šťastného člověka nemohou chybět. Neumí se zasmát, neumí si sednout a nic nedělat. Nerozumí si s vlastní dcerou a zapomněl na to, že občas prostě musí "umět vypnout", i kdyby to mělo být na úkor kapitalistického blaha.

Kryštůfek Robin se zkrátka v životě ztratil. Pomoci najít zase tu správnou cestu mu přijde jeho plyšový medvěd z idylického dětství, kterému věčně kručí v břiše, protože toho medu, co měl před chvíli, snědl málo. Film útočí na diváka svou mocnou zbraní v podobě nostalgie hned od prvních minut, zároveň to ale vyvažuje tím, že krutě, leč věrohodně zachycuje strasti typického workoholika.

Neobyčejná Disneyovka

Zde se dostávám k tomu, že tahle disneyovka je rozhodně jiná než ostatní. Tím, jak ukazuje problémy plynoucí z neschopnosti vést spokojený život vybalancovaný mezi kariérou a rodinou, cílí na dospělé publikum, nikoliv to dětské. Dřívější hrané podoby klasických pohádek (Popelka, Kráska a zvíře nebo Kniha džunglí) byly vždy věrohodně zpracovány. U dospělého Kryštůfka Robina to je však jiné. Prioritou filmu je varovat nás, dospělé, abychom nedopadli jako Kryštůfek a i v těch nejvypjatějších momentech se na chvíli zastavili a ujasnili si, co je pro nás důležité.

Ano, prostoduchý, mlsný Medvídek Pú, energický a nebojácný Tygr nebo věčně dekadentní Ijáček obstarají několik humorných momentů, to je ale snad jediná složka v celém filmu, jež bude děti vyloženě bavit. Postava hodného suchara McGregora bojujícího se svým životem už je ale neosloví, a byť jsou jeho konverzace s Púem opravdu vtipné a jindy zase mají hloubku, ocení to nejspíš jen ti, kteří se v dospělém Kryštůfkovi nějakým způsobem najdou a zároveň umí podlehnout nostalgii a zavzpomínat na ty bezstarostné časy, kdy i oni měli svého oblíbeného plyšáka.

Pravým antagonistou filmu je tedy sám život. Dospělý život. Ten umí být značně depresivní, proto je třeba mít na paměti, že práce nikdy nebude tak důležitá jako rodina a přátelé. To je totiž ten reálný život, jenž ubíhá člověku před očima a nebude tu věčně. Jeden ztracený víkend na venkově se svými blízkými možná přejdete mávnutím ruky, nesmí se to ale stát pravidlem. Vzájemně strávený čas nebo jednoduše řečeno dovolená je zkrátka klíčový prvek v rodinném životě, a dokonce i samotný film ho ve svém závěru chytře vypointoval.

Náhlé změny a přechody

Nepříliš obratně zvládá snímek vývoj hlavního hrdiny. Transformace Kryštůfka ze zapšklého pracanta opět v naivního klučinu je svou náhlou proměnou sotva uvěřitelná. Vratkým balancováním mezi vážným dramatem pro dospělé a odlehčenou, humornou komedií se všudypřítomnou nostalgií se pak Forster nebezpečně pohybuje nad propastí nesourodosti. Na scénáři pracovali tři lidé a je to bohužel vidět.

Návrat hraček z dětství do našeho zcela jiného, dospělého a povinnostmi zmítaného života už Disney respektive Pixar (animované studio, jenž patří pod Disneyho) před pár lety zpracoval. Toy Story 3 jistě poukázal na podobný problém, ale víceméně ho jen lehce naťuknul a jinak zaobalil do velkofilmu, který cílil hlavně na nejmenší diváky. Kryštůfek Robin je v tomhle odlišný. Nehraje si na velkou disneyovku, je mnohem komornější a sofistikovanější, což je opravdu nečekané a překvapivé. O to více ale potěší. Je ovšem otázkou, zdali to byl ten pravý tvůrčí záměr.

Kdo akceptuje jednoduchý fakt, a sice že ve filmu mluví vycpaná zvířata a někde tam ve Stokorcovém lese ukrytém uvnitř stromu existuje pohádkový svět mimo naši realitu, tak se bude příjemně bavit. Forstrův snímek totiž nabízí několik dojemných emocí a důležitých poselství, které McGregor zvládl bravurně zahrát. Prý se inspiroval slavným hercem ze 40. a 50. let Jamesem Stewartem a kdo viděl třeba Život je krásný (1947), tak jistou podobnost mezi hlavními postavami opravdu najde.