Once: krátký film o dlouhých písních

Všichni už četli o „malém“ irském hudebním filmu, který překvapivě dobyl Ameriku. Od tohoto týdne se na něj budou moci i podívat.

Ten, kdo říká „zlá slovíčka“ na adresu hudebního filmu Once, si může připadat asi stejně jako člověk, který šestnáctiletému klukovi ztrhá básně, jež píše pro svou milovanou. I kdyby ty verše třeba skutečně za nic nestály, bylo by možná lepší udržet pro jednou pusu zavřenou. Jde přece o tu opravdovost, že... A režisér John Carney i herci nedají publiku šanci pochybovat o tom, že sleduje něco opravdového, a ne nějaké hollywoodské pozlátko.

I příběh úspěchu Once je variací příběhu vítězství „pravdy a lásky“, sice ne rovnou nad lží a nenávistí, ale falší a přetvářkou určitě. Snímek natočený v ulicích Dublinu velice jednoduše a za hubičku oslovil publikum na celém světě, aniž mu pomáhá reklamní mašinerie. Mimo jiné absencí všeho možného – rozmazlených hvězd, bouřících se smyčců, nákladných kostýmů a podobně. Místo toho je „opravdový“ – reálnými ulicemi v něm chodí lidé, které je tam možno skutečně potkat. Glen Hansard a Markéta Irglová v něm nehrají, že hrají a zpívají, ale prostě hrají i zpívají a oba se do té hudby také nepředstíraně pokládají.

Dva hrdinové – stárnoucí pouliční muzikant a mladá imigrantka z Česka – se potkají v centru Dublinu, skamarádí se, opravují domácí spotřebiče a poté, co se ukáže, že ona je také muzikantka, spolu i hrají. Mezitím mezi nimi klíčí sympatie a pak i něco více...

Once může působit jako antifilm na někoho, kdo od filmu očekává, že se v něm bude něco dít nebo že – když už se nic neděje – se v něm dočká nějakého třeba lyrického vyjádření, zprostředkovaného formálně pozoruhodným způsobem. Ve filmu Johna Carneyho se neděje skoro nic a kamera to zachycuje jednoduše a střídmě: autoři nedělají z digitálního videa z nouze ctnost a nevyžívají se v poslední dobou oblíbeném pseudodokumentárním rozkomíhaném obraze. Většinou nechají kameru v klidu a ona s vypětím všech sil nějak zaznamenává to zmíněné skoro nic. Propagační materiály k Once citují Stevena Spielberga, kterému Carneyho film prý „dal inspiraci na rok dopředu“. Nezbývá než doufat, že tímhle stylem nepojedná čtyřku Indiana Jonese.

John Carney ale také natočil film svým způsobem velice sebevědomý, přesvědčen o tom, že jeho protagonisté mají, jak se za oceánem píše, star power, schopnost rozsvítit plátno pouhou přítomností. Bez toho přesvědčení by asi nezařadil do svého snímku několikaminutový záběr na Markétu Irglovou, jak jde po ulici a v duchu textuje Hansardovu písničku, kterou poslouchá z diskmanu. Člověku to může připomenout slavnou scénu z Malleova Výtahu na popraviště, v níž Jeanne Moreauová jde také velmi dlouho ulicí, kde hledá ztraceného milého. Formálně ty dva záběry jsou velice odlišné – jeden v elegantní černobílé s dobře oblečenou a krásnou etablovanou hvězdou, druhý v barvách laciného videa s naprosto neznámou dívkou z Česka v županu a bačkorách. V obou těch záběrech je ale cítit stejná jistota: z téhle holky by všichni v kině měli padnout na zadek. Padnou skutečně? Jak kteří.

Irglová působí přirozeně, její promluvy sice neznějí příliš herecky, na druhou stranu je v tom možné vidět věc, která ladí s její postavou – lidé, kteří mluví cizím jazykem, se často natolik soustředí na volbu slov, že jejich řeč ztrácí výraz. Hansardovi se dá věřit jeho životem trochu omlácené rockerství i jistá stydlivost. Je vůbec pozoruhodné, jak je tenhle film cudný. Rozuzlení příběhu Once dokonce proběhne zcela v duchu tradiční morálky. Není to přitom jediná tradice, z níž snímek vychází. Při vší „nehollywoodskosti“ si je snímek velmi dobře vědom tradice hollywoodské romance a melodramatu (postava Markéty Irglové je – ze všech chudinských profesí na světě – pouliční prodavačka květin). Ta tradice mimo jiné učí nebát se pořádně přitlačit na pilu; a Carney se skutečně nezdráhá – viz dlouhou scénu, v níž Hansard tklivým hlasem zpívá píseň o zradě a sleduje přitom video se svou zrádnou bývalou (ano, pochopili jsme). Ta chvilka, kdy spolu protagonisté v setmělém studiu sedí u piana, zase navazuje na to silnější z historie žánru. Once je přehledné, jednoduché a tomu odpovídajícím způsobem hluboké melodrama, jenomže tak nevypadá. Lidé, kteří by se možná žinýrovali ronit slzy na Madisonských mostech, si díky tomu mohou poplakat a netrpět přitom výčitkami.

Nakonec rozhodující je pro přijetí či nepřijetí Carneyho filmu hudba, jeho největší přednost i Achillova pata. Ve dlouhých scénách společného hraní je jiskření mezi Hansardem a Irglovou nejvíce zjevné a bezprostřední. Problém může být v těch písničkách. Všechny jejich složky jako by byly takové, jaké mají být. Hansard nepochybně umí zpívat, hudbu upřímně prožívá, křehký hlas Irglové vytváří potřebný kontrapunkt jeho bouření. Autor těchto řádků ale nemůže nepřiznat, že pro něho skladby nepřekročily hranici, za níž se z jednoduchého popěvku stane něco mezi nebem a zemí. Spíše v nich kromě poctivosti slyšel úpornou snahu dosáhnout čehosi mimo dosah. Ne že by v Once nebyly momenty hudebně silné, není jich ale tolik. Kdyby hrdinové Once byli alespoň punkrockeři, kteří nehrají skladby dlouhé přes dvě minuty... Když ústřední melodie filmu zazněla už asi počtvrté, neucítil autor kýžené mrazení, ale spíše pulsující bolest hlavy. Na druhou stranu mezi diváky v plném sále byla jeho reakce ojedinělá. Takže je asi všechno v pořádku. Film Once (Jednou) mu skutečně stačilo vidět jednou. Dospívající dcery na něj ale pošle s klidným svědomím. 

***

Once (Irsko, 2007), režie: John Carney, hrají: Glen Hansard, Markéta Irglová a další, distribuce Bontonfilm.

Foto: Music on the film–film on the music