The Plastic People Of The Universe jsou pravděpodobně i dvacet let po pádu komunistického režimu v zahraničí nejznámější a doma mýty i mystifikacemi nejvíce opředenou českou rockovou skupinou. Po téměř devítileté pauze jim vyšlo nové studiové album.
"Plastici", jak si většina jejich posluchačů uvykla jejich název zkracovat, je skupina, kterou provázejí paradoxy po celou dobu její čtyřicetileté existence. Ač jsou pojmem, který lze jen těžko pominout při jen pouhé zmínce o místním hudebním undergroundu, v podstatě do něj byli na počátku sedmdesátých let zatlačeni proti své vůli: do té doby byli profesionálně fungující skupinou, která běžně koncertovala zaštítěná agenturou.
Protisocialističtí diletanti
Jejich jediným „proviněním" byla skutečnost, že si chtěli hrát po svém a odmítali i tak minimální kompromisy, jakými bylo například s nástupem normalizace časté počešťování anglických názvů skupin. Když se v polovině sedmdesátých let, díky tomu, že se koncertně stáhli na pódia polosoukromých akcí, stali jednou z mála fungujících rockových kapelu nás, protože většina kolegů nevydržela tlak a začala hrát něco méně ideologicky závadného, StB vykonstruovala proces, který vedl k uvěznění většiny členů. Což ovšem následně iniciovalo vznik Charty 77. Někdy v té době se mimochodem ideologii minulého režimu podařil husarský kousek - většinu obyvatel této země, z nichž mnozí hudbu Plastiků nikdy neslyšeli, dokázala úspěšně naočkovat lží o „diletantech, kteří hrají protisocialistické skladby". Nemalé procento obyvatelstva této lži věří i dvacet let po pádu režimu, který ji stvořil. Přitom hudba Plastiků jistě byla ve své době avantgardní, pro běžného konzumního posluchače nestravitelná a rockovým mainstreamem není ani dnes, ale politické či kritické texty nikdy nepoužívala a s režimem prostě jen odmítla komunikovat.
Od šansonu k šramlu
Jistým paradoxem bylo i rozhodnutí pokračovat po smrti svého zakladatele, baskytaristy, zpěváka a autora drtivé většiny repertoáru Milana „Mejly" Hlavsy v roce 2001. Zatímco personálně se s jeho neúčastí vypořádali snadno - nahradili ho hned dvojicí svébytných muzikantů, kterou by jim jistě sám schválil - jak se brzo ukázalo, s Hlavsou odešel progresivní prvek, schopný skupinu někam posunout a nezakonzervovat v poloze záležitosti pro pamětníky. Zatím poslední studiové album Líně s tebou spím, vydané krátce po Hlavsově smrti tak znamenalo jen unavené a místy nudné ohlédnutí za časem, kdy hudba Plastiků inspirovala a podněcovala desítky následovníků. Na koncertech samozřejmě fungovalo zavedené jméno a magická atmosféra Hlavsových písní, nicméně se fakticky na pár let kapela proměnila v revival sama sebe, neschopný oslovit ty, kteří nežijí jen minulostí. Už tedy jen samotná skutečnost, že se nyní pokouší tento stav novým albem prolomit, má svoji cenu.
Novinka Maska za maskou nepůsobí nijak progresivně - což asi ani nikdo nečekal - ale přesto naštěstí nestojí ve vyšlapaném důlku a nabízí od minula znatelný posun. Jako by se do ní promítl další z řady paradoxů, angažmá skupiny ve hře Rock'n'Roll na prknech Národního divadla. Nechybí tu ony charakteristické prvky, podle kterých lze kapelu snadno identifikovat („ohýbané" tóny, typický zvuk violy, zběsilý saxofon), ale také celá řada výrazných, a místy až nezvykle melodických nápadů. Ve skladbách Pojď a Přes práh hvězd, křehce interpretovaných basistkou Evou Turnovou, se dokonce přibližuje až někam k šansonu či melancholickému a nepříliš temnému popu. Přesto ani na moment nemá tendenci sklouzávat k podbízivosti a neztrácí nevšední, často nervózní atmosféru. Verše J.H.Krchovského či Vratislava Brabence přirozeně udržují v pozornosti, v několika případech nahrávají poloze melodramatu, a jsou vším jiným, než jen plytkým doplňkem hudby. Co nahrávce ovšem vůbec neprospělo, je jistá studiová uhlazenost, obroušení hran dravosti a živočišné energie, která nechybí koncertně. Překvapením může být závěrečný, trochu jako bonus působící šraml Tygr v Praze, s textem Daniila Charmse, kde kapela s lehkostí mává své někdejší ponurosti v hospodsky rozverné a veselé náladě.
Nová deska Plastiků rozhodně nemá ambice porovnávat se s aktuálními hudebními trendy a sází na nadčasovost. Spojuje minulost s dneškem, nezapírá kořeny, a i když její zvuk není už tolik provokativní, rozhodně nezapudí letité příznivce. Pro kapelu znamená přesun z vlhkého sklepa někam do intelektuálního, barově kavárenského prostředí, kam vlastně nebýt už naštěstí minulých časů, dávno patřila. Ukazuje, že i avantgardní hudebníci mohou stárnout důstojně a s grácií. A i po letech stále nabízí to, co bylo snad vždy v tvorbě Plastiků zjevně přítomno: alternativu pro posluchače, kterým nestačí totéž, co většině.
Foto: Karel Šanda, archiv Týdne
