Filmový dokument
Pro Samu: zdrcující, silně intimní deník z rozbombardovaného Aleppa

Na přerušeném festivalu Jeden svět měli původně diváci mít možnost vidět na Oscara nominovaný dokument Pro Samu. Pustit si ho ale do neděle 22. března mohou alespoň doma, a to za 59 korun na on-line portálu DAFilms, který se zaměřuje na distribuci festivalových filmů s důrazem právě na dokumenty.

Pro Samu představuje dokument s unikátními, silně osobními záběry z prostředí Aleppa, svého času nejlidnatějšího města Sýrie. Během let 2012-2016 tam však zuřila bitva mezi režimem Bašára al-Asada a podporovateli takzvaného arabského jara, kteří bojovali za revoluci. Občanská válka v zemi trvá dodnes.

Příběh se točí kolem aktivistické novinářky Waad a jejího manžela Hamzy, který vede v troskách zdecimovaného Aleppa poslední nemocnici. Oběma se ke konci bitvy narodí dcera Sama a právě jí Waad tento dokument věnovala v naději, že jednoho dne pochopí těžká rozhodnutí, jež její matka s otcem učinili. Prostřednictvím osobního videodeníku se tak divákům dostává náhledu pod pokličku děsivé, nekompromisní války a života obyčejných lidí, kteří bojují za svobodu žít ve svém rodném městě, i když každým dnem se z něj stávají čím dál větší trosky.

Dokument je poskládán z ryze autentických záběrů Waad, která ho uvádí osobní zpovědí o tom, proč si zvolila boj za svobodu a i přes varování svých rodičů se vrhla do svárů válečného konfliktu. Své dceři v něm emotivně popisuje, jak všechno, co společně s Hamzou udělali, bylo pro ni. V celém průběhu se pak pravidelně omlouvá za to, že ji přivedla do světa, jenž jí nemůže nabídnout ani sebemenší špetku dětství. Do světa, v němž poznala jen hukot letadlových stíhaček a rachot výbuchů, světa, kde jim každý den mohla spadnout na hlavu bomba...

Maximální autenticita

Film ve svém vyprávění časově přeskakuje, což někdy působí zmatečně. Navíc je vyobrazování celého konfliktu silně subjektivní - po celou dobu vidíme jen životy hrstky lidí, kteří vzdorují režimu a trpí jeho nemilosrdnou válečnou krutostí. Prorevolucionáři se naopak nikdy násilně nechovají, zbraně v rukou nemají a spíše jen utíkají od výbuchů a posléze počítají oběti a na podlahách provizorní nemocnice zbrocených krví léčí raněné. Nějaké objektivní, nestranné podání konfliktu ale ani nebylo záměrem. Hlavní snaha míří k totální autenticitě a zachycení nekonečného dramatu v průběhu těch nejdrastičtějších let.

To se Waad daří neuvěřitelně dobře, leč bolestně. Když divák tu a tam vidí záběry radostných chvilek rodiny, poměrně si rychle zvykne, že zanedlouho přijde něco špatného. Obvykle to je výbuch shozené bomby jen pár bloků od skromného bytečku nebo spíše rozbombardované chýše. Následuje roztřesená kamera, všudypřítomný kouř, prach a naříkání lidí, kteří utíkají se svými raněnými milovanými v náručí do nemocnice. Waad jistě řadu drastičtějších záběrů vystřihla, i tak ale dokument nabízí nelehkou, syrovou podívanou, jež ukazuje, jak je lidský život křehký.

Dětská nevinnost a síla

Rebelové se přesto vždy nějakým způsobem seskupí a vzdorují dál. I bez dostatečného zásobování nehodlají milované Aleppo, nyní už peklo na zemi, opustit a radují se z maličkostí. Nejčastěji prostřednictvím svých malých dětí. Sama jakožto nemluvící batole se postupně stává symbolem vzdoru a naděje Hamzovy nemocnice. Jsou tu ale i další, starší děti, které jsou skutečnými hrdiny a hrdinkami. Vyrůstají ve válce, neprožívají veselé dětství, často se musejí ukrývat, přesto to jsou kolikrát ony, kdo svou psychicky zhroucenou matku konejší a utírají jí slzy.

Čistou nevinnost pak spatřujeme skrze Samu, která letecké bombardování města a okolní výbuchy v podstatě vůbec nevnímá. Do takového světa se zkrátka narodila a nepovažuje to za nic neobvyklého, nebo snad dokonce nebezpečného. To je v určitém ohledu možná výhodné, ve skutečnosti to ale podtrhuje tragiku celé situace. Zároveň si troufáme hodnotit Waad a Hamzu, podrobujeme je našemu úsudku a říkáme si, co bychom na jejich místě dělali my: bojovali dál za to, co vnímáme jako správné a důležité, nebo se toho vzdali, snažili se ze země utéct, a tím popřeli svou pravou podstatu a veškerou dosavadní práci?

Pro Samu je dechberoucí, emotivně zdrcující a vizuálně těžce stravitelný film plný intimních záběrů na pozadí zničující občanské války, v níž se veškerá lidskost vytrácí. Částečně ji nabývá alespoň zpětně v postprodukci díky osobní zpovědi matky překypující mateřskou láskou. Místy jde možná svou citovou náloží až moc za hranu, avšak o to víc je film ve svém poselství o důležitosti naděje a vzájemné pomoci významný.