Tenkrát v Hollywoodu: Tarantinova ryzí láska k filmu

Quentin Tarantino se vydal na další výlet do minulosti, a to do doby, která mu je hodně blízká. Ve své novince Tenkrát v Hollywoodu ubral ze svých klasických šíleností a přehnaně krvavých okamžiků a přidal na pohodovosti a pozitivitě. Z filmu čiší jeho zjevná láska k filmu a ke klasickému Hollywoodu. Na dobovou atmosféru a sympatické postavy klade dokonce tak obrovský důraz, že na nějaké vyprávění v podstatě nezbývá čas. To by za normálních okolností mnoho lidí neakceptovalo, ovšem jedná se o Tarantinův film a ten tvoří vždy výjimku.

Deset filmů a dost. Tarantino už dlouho "vyhrožuje", že jeho filmová kariéra se chýlí ke konci. Pokud hodlá svá slova dodržet, tak momentálně v kinech běží jeho předposlední film. Poté co se vyřádil ve svém oblíbeném žánru, kdy natočil dva westerny (Nespoutaný Django, Osm hrozných), se vrhl na ještě osobnější projekt. Vrátil se do dětství a zavzpomínal na to, jak vypadal konec zlaté éry Hollywoodu.

Léto 1969, Los Angeles. Tarantino svůj příběh zasadil přímo do dní, kdy členové nechvalně proslulého Mansonova kultu brutálně zavraždili herečku a manželku režiséra Romana Polanského Sharon Tateovou (Margot Robbieová). Hlavní dějová linka se nicméně točí kolem zcela smýšlených postav: impulzivního televizního herce Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio) a jeho flegmatického kaskadéra Cliffa Bootha (Brad Pitt). Jejich kariéry uvadají stejně jako zlatý Hollywood, což Rick jakožto prvotřídní westernová hvězda 50. let nenese dvakrát dobře.

A to je víceméně vše. Žádné složité příběhové pletky nečekejte. Film nás okamžitě vtáhne do hollywoodské továrny na sny, kde každý zapaluje jednu cigaretu za druhou a kde jsou všude filmové plakáty a reklamy nebo znění dobového radia v pozadí. Podíváme se přímo na natáčecí plac, do hereckých přívěsů, a jelikož jsme přímo v srdci Hollywoodu, tak nemůže chybět ani Daltonův luxusní domek s bazénem a soukromou příjezdovou cestou.

Slunná Kalifornie této doby je samozřejmě také silně spjatá s hnutím hippies. Mladé pohledné slečny stopující přímo v centru města nabídly Tarantinovi ideální prostor pro využití provokativnějších záběrů a obhroublejšího vyjadřování. A nebyl by to jeho film, aby v něm neodhalil ženská chodidla.

Cliff: kámoš, kterého by chtěl každý

Hlavní hvězdou celé té hollywoodské show pak je postava, kterou ztvárňuje Pitt. Cliffa nic nerozhodí, a když nastane problém, tak ho vyřeší silou. Bydlí v malém přívěsu se svým věrným vycvičeným psem a nic mu vlastně nechybí. Má i dobrého kamaráda v podobě Ricka, ačkoliv tomu víceméně dělá "kluka pro všechno": osobního řidiče, terapeuta i opraváře. To Rick je naopak poměrně vznětlivý, náladový herec, který si nerad připouští, že své nejlepší dny už má za sebou. DiCaprio ho však rovněž sehrál na jedničku, ať už ve vzteklých monolozích nebo v hraní westernového záporáka. Zejména dialog s osmiletou bystrou dívenkou, také herečkou, vykouzlí úsměv na tváři.

To Sharon Tateová se ve filmu spíše jen párkrát mihne, největší prostor dostane, když jde do kina zhlédnout svůj vlastní film. Výkonu okouzlující Robbieové ale rovněž nelze nic vytknout. Pevným pilířem filmu je nicméně upřímné přátelství mezi Rickem a Cliffem, kteří si jsou více než bratři. Charisma a herecká kvalita obou herců v kombinaci s charakterem jejich filmových postav je to, co dělá ze zbytečně dlouhého filmu snesitelnou podívanou, u níž prostě neusnete, i když se v ní podstatnou část nic velkého neděje.

Perfektně vygradovaný závěr

V poslední čtvrtině se ale začne projevovat typický Tarantino a v samotném závěru samozřejmě nezklame. Sobě vlastní grandiózní finále nevynechal ani ve svém devátém filmu. Tentokrát k němu oproti jiným svým filmům došel hodně pomaloučku, ale výsledek stojí za to. Překvapení. Šok. Nářez. Konec se dá charakterizovat různě. Je v něm ale i silný pozitivní nádech, který se nese celým filmem. Člověk si to asi nejvíce uvědomí u scény, kdy malá holčička odpovídá Rickovi, že zrovna čte životopis Walta Disneyho. Spojení Tarantino a Disney v jednom filmu, ať už jde o sebemenší nepatrný detail, je zkrátka něco, co by málokdo čekal. Je to bezvýznamný symbol toho, že nás Quentin zase převezl. Zase nás překvapil.

Tarantino natočil silně osobní více než dvouapůlhodinový hollywoodský epos, který zasadil do doby, ke které chová velkou lásku. Možná je až moc sobecký, protože se v oné nostalgické atmosféře šedesátých let "babrá" hodně dlouho na úkor nějakého podstatného příběhu. On to ale umí a dělá to strašně dobře. Jeho snímek i tak bezproblémově funguje a nabízí spoustu skvělých věcí: nesmírně sympatické postavy, všudypřítomný pohodový feeling a - jak už to u "magora z videopůjčovny" bývá zvykem - perfektně vygradovaný závěr.