Tohle léto Filip Topol skoro nic nedělá. Povídá si sám se sebou, relaxuje a přemýšlí o další desce Psích vojáků, kapely, které bude na podzim dvacet sedm let. Jedenačtyřicetiletý skladatel a zpěvák se před lety podruhé narodil. Ztratil kontrolu nad alkoholem a lékaři mu museli odebrat půlku slinivky. Pět let abstinoval a dnes si dá občas pivo.
Když jste se v roce 1997 ocitl na pokraji smrti, říkal jste, že kromě lékařů, rodiny a přátel vám zachránil život Wolfgang Amadeus Mozart. Na co byste se ho zeptal, kdyby to šlo?
Milionkrát jsem už o tom přemýšlel, ale než jsem to domyslel, ztratil jsem odvahu, protože nás přece jen dělí tři sta let. Mozart byl vlídný, ale zároveň ironický a dost by mě utíral. Měl bych měl k němu velký respekt.
O čem byste se bavili? O hudbě, o ženách...
O ženách určitě. Rád bych znal recept na jeho nadhled. On byl hodně vstřícný, usměvavý člověk a zůstával i přes všechny hrůzy nad věcí, což já moc nedokážu. Třeba zrovna teď mám období, kdy těžko snáším lidi a v podstatě je nemám rád.
Jak se to projevuje?
Na povrchu se to nijak neprojevuje, protože to v sobě dusím. Nemám rád lidi jako lidstvo. Stačí jet v dopravním prostředku nebo sedět v hospodě a poslouchat je. To na mě pak padne smutek a vztek, jak se neumějí chovat a jsou s prominutím pitomí. To ale nevylučuje, že děláme tento rozhovor, protože jsou jedinci, s nimiž vyjdu. Ta masa lidí mě štve.
Co vás na nich štve nejvíc?
Stačí si přečíst noviny, což dělám skoro každý den, a jsem z toho nešťastnej. Asi nejvíc mě štve nedostatek empatie. Jak jsou lidi do sebe zažraný a pořád se hádají. Ten Mozart se pak vznáší někde vysoko nad nimi. V každé hospodě bych nejradši povinně pouštěl půlhodinu jeho klavírního koncertu.
Jenže by ho stejně nikdo neposlouchal.
Já vím. A pak by mě ještě zlynčovali. No ne, lidi jsou fakt zabednění a vulgární.
Copak to bylo v minulosti lepší? A bude to lepší?
Bude to horší.
Máte nějaké zdůvodnění, proč lidstvo tak špatně dopadlo?
Protože je to lidstvo.
Mozart měl nadhled, vy říkáte, že ho postrádáte. Skládal hudbu, vy taky. Umřel mladý, vy skoro taky. Co máte ještě společného?
Jako pozor, já ten nadhled taky mám, protože kdybych svou rozhořčenost bral vážně, utrápil bych se. Pořád si říkám: Filipe, když v sobě budeš mít zrnko nenávisti a hořkosti, bude to stravovat hlavně tebe samého. Jsem teď furt sám a mám na to chmuření dost času, ale zároveň se mu dokážu zasmát. A co nás spojuje? Snažím se hrát na klavír a Mozart hrál na klavír. Já myslím, že bychom si rozuměli, že máme společnou takovou tu lehkost... Hm, ale teď už to začíná být trochu jak u psychoanalytika.
Tak to trochu odlehčíme. Co teď vlastně děláte?
Řeknu s lehkou pýchou, že nedělám nic. Jak čtu ty noviny, tak mě vždycky fascinuje magazín Mladé fronty, kde na otázku „Co děláte?“ lidé odpovídají: (vysokým hlasem) „Teď jsem dodělala tohleto, teď tohle a chystám se na tamto.“ To mě vždycky rozesměje, copak jsou roboti? Pozoruju ten ohavnej svět a přemýšlím, kam by se měla ubírat další deska. Pak mám dva roky rozdělanou takovou prózu. Zatím nevím, jestli ji vyhodím, nebo se ji pokusím dodělat.
O čem by měla být?
Jak jinak než o muži, který žije ve městě. A hodně o lásce. No a právě já tu lásku nějak nemůžu najít. Pak tam taky plují strašidla...
Takže magický realismus?
Ne, magický fantasmus, ale nevím, co teď s tím. Spíš mě zajímá, kam bude směřovat moje písňová tvorba, to je trošku voříšek. Myslím, že je možná těžší dát příběh do malého prostoru než napsat román.
Máte pocit, že už jste v písničkách vyčerpal témata?
Myslím, že jo. Ale to je asi problém většiny autorů, kteří mají to štěstí, že se dožili čtyřiceti. Že už vystříleli všechna témata a zbývají jen variace. Což není špatný, protože úhel pohledu se neustále mění a variace mohou být obohacujícnější. Látka by byla, ale zatím nevím formu. Takový zkratky jako „jsem zamilovanej a podobně“ nějak nefungují a mám potřebu je rozvést, což je možná chyba.
Dá se tomu říkat tvůrčí krize?
To ne, spíš rozjímání. Čekání na ten kopanec, který to nastartuje.
Jak obvykle takový kopanec vypadá?
To může být cokoli. Může vám spadnout na hlavu cihla nebo já nevím třeba tenhle rozhovor... Cokoli.
Chtěl jste napsat knížku o Mozartovi...
To už jsem dávno vzdal. Čtu ve francouzštině a jezdil jsem do Francie a Kanady, kde jsem vybrakovával knihkupectví a objevil jsem tolik knih od profesorů a muzikologů z celého světa...
Ale to přece vůbec nevadí.
Nevadí, jasně, mohl bych napsat knížku o svém vztahu k Mozartovi, to by možná stálo za to.
Proč vlastně tolik obdivujete Mozarta a jeho dobu?
To by byla odpověď na dvě hodiny, ale budu se to snažit shrnout. Naskočil mi Ladislav Klíma a jeho citát: „Směšnost a hrůznost sestry jsou.“ Osmnácté století je pro mě jako commedia dell’arte. Všichni byli trochu košilatí, nafrnění a napudrovaní panáci s parukami a kordy, kterými hájili svoji čest. Zároveň měli hrůzy a války, kdy se nechali kosit, ale furt tam cítím lehkost žití s humorem, nadhledem a elegancí. Bez vulgarity, šosáctví, póvlu a lůzy a všeho, co přinesla Francouzská revoluce, která to všechno rozvrtala.
Není váš obdiv k této době tak trochu únikem z tohoto světa?
Hlavně k hudbě té doby. Je fakt úžasná. Je jako droga. Když se rozjedou symfonie, je to jako když někam letíte. Jiskřivé smyčce jsou přesné jako břitva a mají rytmus. Lítám při tom.
Když nepíšete a nekoncertujete, jak trávíte čas?
Hodně čtu. Schválně si vymazávám mozek, abych mohl vypnout. Takže čtu a půjčuju si filmy.
Jaké třeba?
Třeba Maltézský sokol s Humpreym Bogartem. Taky hodně poslouchám tu hudbu osmnáctého století.
Píšete si deník?
Právě že ne, ale měl bych začít. Přestal jsem před třemi lety. A je to škoda.
Proč nezačnete?
Milý deníčku, dneska jsem dělal interview s krásnou očkou...
Uživí vás to, co děláte?
Zaplaťpámbu jo, ale je to opravdu jen na to uživení.
Nepřijde vám nespravedlivé, že ačkoli vy a Psí vojáci býváte označováni za legendy, nemáte na kontě miliony?
To už bych byl moc pyšnej, kdybych uvažoval v těchhle kategoriích. Bohatství bych si ale uměl užít. Cestoval bych a kupoval si krásný věci. Ale neměnil bych s lidmi, které ždímají někde na Nově. Jsem docela spokojený. Mám na pivo, cigarety, nájem, knížky, hudbu... A stačí mi to.
Co zkusit něco komerčního, abyste si přivydělal?
Jednou mi jeden člověk nabídl udělat hudbu k reklamě na banky. Byly v tom docela velký peníze. Natočil jsem to v Akropoli na piano. Za týden přišel, že mu to vrátili, protože jim to přišlo hrozně smutný. To byl můj jedinej pokus.
Nechtěl byste učit?
Nabízeli mi učit na LŠU, ale já mám jinou metodu hraní a nevím, jestli bych měl trpělivost s malými dětmi.
A co na konzervatoři nebo HAMU?
Ale já nemám ponětí, jak se skládá hudba, a nic o tom nevím.
To nevadí, byl byste tam kvůli jménu a dostával za to peníze.
A cítil bych se jako stokrát vylouhovanej čaj.
Fakt vám není líto, že nejste bohatý jako třeba Karel Gott?
No, možná jednou založím Topoland a v něm bude laterna magika.
Často sedíte sám ve své oblíbené kavárně. Vyhovuje vám samota?
V podstatě jo, ale někdy je to těžký. V kavárně si čtu. Utíkám tam z domova. Potřebuju slyšet cvrkot, ale většinou mě to nasere. Buď je moc nahlas hudba, nebo pustí fotbal. Nebo někdo moc řve. Nejhorší je, když si vedle vás sedne nějaký ožrala a začne do vás něco hustit. Ale nejsem nepřítel lidí, někdy se sejdou známí a večer se povede. Často mě ale napadá: Co já tady vlastně dělám? Proč nejsem doma, nestuduju a nepracuju?
Co si odpovíte?
Teď mám sladké období nicnedělání a říkám: Filipe, dej mi pokoj, jsi vyčerpaný z veder, tak relaxuj.
O čem si sám se sebou povídáte?
Většinou si nadávám. Obzvlášť po ránu se bičuju. Pak si ale říkám: Nebičuj se, podívej, jak ty lidi žijou, a ty se pořád snažíš umravnostňovat a někam se hnát. To je nepříjemný, furt takový bič nad sebou.
Takže ten jeden ve vás je takový uvědomělý?
On není uvědomělý, to je spíš tyran.
Kdo má navrch? Ten tyran?
Jak kdy. Někdy jo, ale to je dobře, protože on to taky nemyslí zle, aby mě doháněl na Nuselský most. Je takovej motor. Pak je tam ten nešťastnej chlapík, který má taky občas nárok tyrana usadit, když to přehání.
Co vás na sobě nejvíc trápí?
Asi že nemám dost energie a měl bych být činorodější, ale to se týká jen tohoto léta, kdy se cítím jakoby pod vodou. Nejhorší je ale ten propad, kdy se probudíte ve tři ráno a všechno na vás padá.
Za co tyran chválí nešťastného chlapíka?
Když plním takové ty povinnosti a mám pocit, že všechno do sebe zapadá a nemusím se k ničemu nutit. Třeba mamince volám každý den. Rád bych podotkl, že naši rodinu držela a drží pořád pohromadě. Je to statečná žena. Výjimečná.
Přemýšlel jste někdy o vlastní rodině?
Ano, ale to je trošku osobní. Já už vím, že nechci mít děti, ale myslím, že bych byl výbornej tatík, a to je právě to osobní. Ve zkratce: nenašel jsem nikoho, s kým by to bylo možný, a když jsem našel, s kým by to bylo možný, tak to bylo nemožný.
Co když se ještě někdo objeví?
Objeví? Ale já už klepu na stěnu rakve!
V jednom rozhovoru jste popisoval svůj vztah k alkoholu. Překročil jste pomyslnou hranici a „řítil jste se do propasti“. Jak to, že jste necítil pud sebezáchovy? Neměl jste se rád?
To je taky dost osobní. Pil jsem od třinácti. Nechci, aby to vyznělo jako alibismus, ale jsou věci, které to ospravedlňují. Když pominu dědičné sklony, tak strašlivý komunismus. Nebyly koncerty, kina, nikam se chodit nedalo. Byly jen hospody, kde se spousta mladých lidí upíjelo. Znám případy, které skončily tisíckrát hůř. Já se opravdu podruhé narodil. Ale zaplaťpámbu za to prostředí, každé pondělí jsme byli na Klamovce, chodil tam Mejla Hlavsa a další skvělí lidé. Tohle společenství se bez alkoholu neobešlo. Druhou fázi bych nazval porevoluční euforií. První roky si skoro vůbec nepamatuju. Pak se přidal jeden fatální vztah, který se rozpadl. Byl jsem z toho všeho unavenej, ztratil jsem motivaci k životu, řítil se na horský dráze chlastu a bylo mi jedno, jak to dopadne.
Co bylo na pití dobrého?
Plno zážitků, které by člověk jinak nezažil. S alkoholem se snadno navazují známosti a lámou se bariéry. Málokdy mi pomohl k tvorbě, opilej jsem nic neudělal, a když ano, ráno jsem to vyhodil. Pomáhaly mi spíš ty kocoviny.
Teď spolu pijeme pivo. To můžete?
Nemůžu tvrdý alkohol a neměl bych si dávat ani to pivo.
V roce 1999 jste řekl: Přestal jsem pít před rokem a půl a vyvozovat z toho něco bude mít smysl za deset let. Už ta doba přišla?
Bohužel ne, protože jsem nepil pět let a pivo jsem začal pít asi před dvěma třemi lety. Pět let abstinence bylo zajímavých, ale na druhou stranu mě to hrozně izolovalo. Nikam jsem nechodil. Nebavilo mě dávat si v hospodě čaj. Byl jsem zalezlej se svými copaři z osmnáctého století a začínalo mi bejt těsno. Když jsme hráli v Budapešti, chtěl jsem oslavit, že mám v sobě tisící stý vpich inzulinu, a opil jsem se. Měl jsem strach, mohlo to se mnou seknout, navíc maďarsky neumím, ale dobrý. Ráno jsem měl klasickou kocovinu, na kterou jsem si tehdy už nepamatoval. Ta noc byla nádherná, s mosty, světly, Dunajem a tím hazardem. Nic se mi nestalo a morálka už byla trochu nalomená. Od té doby se piva nezříkám a myslím, že to umím kočírovat.
Vy byste asi správně neměl ani kouřit...
Kdybych žil podle lékařských rad, tak jsem jogín.
Víte, že vás mnoho lidí vnímá jako osamělého rebela?
To je možný. Stačí bejt přirozenej. Pro mě je jedna z nedůležitějších věcí mít čistý štít. Nemít nic, za co bych se měl stydět, a to se mi, myslím, daří. Víte, (hlubokým hlasem) žít v pravdě v commedii dell’arte.
* * *
Filip Topol (41)
Narodil se v Praze jako syn dramatika Josefa Topola. V roce 1979 založil se spolužáky skupinu Psí vojáci. Vystudoval hru na varhany, skládá písně, píše texty a hraje na klavír. Debutové album Nalej čistého vína, pokrytče vyšlo v roce 1991. Následoval například Leitmotiv, Sestra (s texty bratra Jáchyma), Brutální lyrika, Hořící holubi, Myši v poli a jiné příběhy, Těžko říct. Vydal dvě sólová alba: Sakramiláčku a Střepy. Knižně publikoval tři novely, jeho texty vycházejí jako samostatné básnické sbírky. Složil hudbu k několika divadelním hrám. Je svobodný.
Foto: archiv, Jan Šilpoch
