Tanečnice a choreografka Rafaela Carrasco Rivero je jednou z nejvýznačnějších představitelek avantgardního flamenka. Do Prahy přijíždí s představením Vamos al tiroteo, jež vychází z gramofonové desky s lidovými písněmi, kterou v roce 1931 nahrál Federico García Lorca. Vystoupí 9. února v pražském Divadle Hybernia.
Flamenco je je úzce spjato s kulturou i mentalitou Španělů, jak se liší reakce zahraničních diváků na vaše vystoupení? Vnímáte rozdíly v přijetí? Dokážou být třeba Němci stejně spontánní jako Španělé?
Nemyslete si, že ve Španělsku je flamenková kultura nějak všeobecně rozšířená. V Andalusii je to možná lepší, ale nedá se mluvit o nějakém vyloženě flamenkovém publiku, snad kromě těch, kteří ho mají hodně rádi nebo se mu věnují profesionálně. Reakce publika tedy může být hodně podobná nebo naprosto odlišná nezávisle na tom, v jaké zemi zrovna vystupujeme. Jsou místa, kde publikum reaguje nadšeně, vřele a vášnivě. Ale i ve Španělsku to může být někde horší a někde lepší. Myslím, že to nemá nic společného s kulturou, vzděláním či mentalitou, ale spíš s emocemi. A protože flamenco je velmi emocionální, může zasáhnout kohokoliv bez ohledu na to, odkud pochází.
Máte už zkušenost z Česka?
Do Česka jedu poprvé a už se moc těším. Mám sice české žačky, které se věnují flamenku, ale Prahu uvidím poprvé a ráda bych alespoň trochu poznala i město a vaši kulturu.
Během své profesní dráhy jste se setkala s řadou světově významných tanečníků a tanečnic flamenca. Myslíte na ně někdy při tanci? Vybavují se vám jejich rady, postřehy?
Vždycky se hodně učíme od svých kolegů a především od svých učitelů. Samozřejmě nejvíc vzpomínám na svou učitelku Matilde Coral a učitele Maria Mayu, kteří mi opravdu dali velmi mnoho. Ale během života a s přibývajícími osobními zkušenostmi jsem čerpala ze všeho, co mne potkalo, ať už to bylo dobré nebo zlé, ať šlo o úspěchy či chyby. Je to cesta, na které vás určitě ovlivňují kolegové, ale zároveň je to takový každodenní autodidaktický proces.
Koho považujete za svůj životní vzor?
Nemám žádné vzory. Mám své učitele, a jak už jsem říkala, těmi nejvýznamnějšími byli Matilde Coral a Mario Maya. No a pak samozřejmě i další velcí učitelé, u kterých jsem studovala, ať už to byla třeba Merche Esmeralda nebo El Güito či Manolete, tedy flamenkoví umělci a samozřejmě i kolegové, které obdivuji. Ale idoly žádné nemám.
Flamenco se učí všude po světě. Je "přenositelné"? Neztrácí na své autenticitě, pokud se vyučuje třeba v Praze?
To si nemyslím. Při výuce předáváme žákům náš výraz, naši formu cítění, formu vyjádření a především techniku, aby pak mohli s flamenkem dál pracovat. Myslím, že ten, kdo k flamenku přistupuje s láskou a úctou, do něj časem dokáže proniknout a odkrýt jeho skutečnou duši, takže k žádné ztrátě nedochází.
Vy sama vyučujete, co nejdůležitějšího se snažíte svým studentům předat?
Po zvládnutí techniky je důležité poznat flamenco hlouběji, nejen kroky a dupy, protože ty se dříve nebo později vždycky nějak naučíte. Myslím, že je třeba jít víc do hloubky věci. Já sama můžu dělat současné a velmi moderní flamenco, ovlivněné mnoha nejrůznějšími vlivy, ale ve chvíli, kdy učím, se soustředím na klasické základy, protože tam je třeba začít, obzvláště u lidí, kteří nepocházejí ze Španělska a flamenco nemají tak nablízku. Snažím se jim tedy předat základy, aby na nich mohli dál tvořit a pak se vydat svým vlastním směrem. Tohle je určitě hodně důležité, snažit se žáky ničím nemást. Později, když už máte dlouholeté taneční zkušenosti, můžete začít hledat sebe sama, ale dům se staví od základů a myslím, že je důležité žákům zprostředkovat co nejpřesněji a nejvěcněji to, na čem flamenco vlastně stojí.
Přijíždíte se svou taneční skupinou, jak je početná? A co je pro vás kromě tanečního talentu nejdůležitější?
Tanečníků je 5, tedy čtyři tanečníci a já, pak 6 muzikantů a 4 technici. A nejdůležitější ze všeho je výraz. Myslím, že každý musí najít svou formu vyjádření a svou osobitost, každý umělec, ať už hudebník nabo tanečník, by do svého projevu měl vložit nějaký svůj vlastní otisk. Pro mne v roli diváka je nejdůležitější, aby mi byl vyprávěn nějaký příběh, pravdivý příběh. Aby to, co vidím, byly skutečné emoce, ne emoce jen předstírané. Ve flamenku se to bohužel často používá a já to vnímám jako dost laciné efekty. a když vidím, že mi někdo něco takového chce naservírovat, nelíbí se mi to a prchám před tím pryč. Potřebuji vidět pravdu, ať je, jaká chce, klidně i hůř technicky zvládnutá, ale absolutní, to je pak to, co mne dokáže oslovit.
Ve třiadvaceti letech jste se osamostatnila, abyste mohla najít svůj styl. Jak byste ho dnes charakterizovala, jak vypadá tanec v podání Rafaely Carrasco Rivero?
To je těžké popsat, obzvláště pro mne. Pokud navážu na tu předcházející otázku, pak se tedy hlavně snažím být upřímná, a to v každém okamžiku, který prožívám nebo v němž se vyjadřuji tancem. Jsem absolutním zastáncem svobody výrazu, svobody, která vám umožňuje používat nejen flamenkový výraz, ale i úplně jiný druh výrazu, jež vám dovoluje používat flamenkovou hudbu nebo třeba úplně odlišný druh hudby, pokud mi může pomoci vyjádřit lépe potřebu, kterou cítím. Takže absolutní svoboda. Myslím, že můj projev je tím charakteristický a můj způsob práce dost osobitý.
Tančíte denně? A je to vždy s vášní a chutí, nebo se někdy musíte nutit?
Každý den se určitě nedá tančit se stejným nasazením, protože jsme lidé a máme své problémy, stále se s námi se všemi něco děje. Když docházíte denně do divadla, můžete někdy prožít úžasný den, kdy v sobě máte všechen elán světa, a jindy vás nějaká osobní situace naopak ovlivní úplně negativně. To se pak snažím pomyslně zavřít za sebou dveře, nechat všechno za nimi a ponořit se do toho mého momentálního divadelního světa, což není vždycky jednoduché. Ale snažím se to zvládnout a vlastně to zároveň funguje jako taková terapie. Vystoupení na jevišti je pokaždé terapie, protože se nám téměř vždy podaří odpojit od toho, co se nám stalo venku, a užíváme si ten přítomný okamžik.
Říkáte o sobě, že v sobě máte tvůrčí neklid - ale flamenco je také věc naprosté koncentrace. Jak se to ve vás sváří?
Ale tento druh neklidu nemá nic společného s koncentrací. Můj neklid vyplývá spíš z toho, že nejsem konformistka, nepřizpůsobuji se a vždy, když něco dokončím a chci se pustit do něčeho dalšího, mám velkou chuť objevit nějaké nové věci, ať už v sobě nebo v hudbě či v choreografii... V tomto směru jsem opravdu dost neklidná. Ale ve chvíli, kdy se musím soustředit, se obecně dokážu velmi dobře ukáznit, myslím tedy, že ty dvě věci spolu nesouvisí. Něco jiného je tvůrčí neklid a hledání a jiná věc zase soustředěnost na práci a hledání hloubky, do které se můžeš prostřednictvím flamenka ponořit.
Do Prahy přijíždíte s představením Vamos al Tiroteo, o čem je? Jak byste ho charakterizovala?
Představení Vamos al Tiroteo vychází z gramofonové desky s lidovými písněmi, kterou v roce 1931 nahráli Federico García Lorca společně s Argentinitou. Jsou to lidové písničky, které Lorca sbíral, aby se postupem času nevytratily. Mým hlavním záměrem tedy bylo pokusit se o nové verze všech těchto 12 skladeb, o jejich scénické zpracování. Vytvořit k nim moderní choreografie, s moderními nástroji a v moderním hudebním pojetí, aniž se přitom zároveň ztratí duch doby, ze které pocházejí.
Diváci uvidí různé styly flamenka, jaký je nejbližší vašemu naturelu?
Toto představení není založeno na typických flamenkových stylech, protože vychází z oněch lidových písní. Jde o jejich úpravy, a i když se v nich objevuje flamenková rytmika, nenajdete tam klasické styly jako třeba soleá, alegría nebo taranto... Jsou to španělské písně ve flamenkové úpravě, španělský folklor sesbíraný z různých regionů Španělska, a flamenco v nich tedy není primární.
Co vás inspiruje? Napadají vás choreografie třeba při chůzi městem, když pozorujete lidi?
Inspiraci můžete najít kdekoliv, nikdy nevíte, kde na ni narazíte. Třeba ve filmu, při pohledu na nějakou siluetu, dokonce i v kuchařském receptu, všude tam, kde to nejméně očekáváte. Může to být nějaké slovo, titulek, věta, která vás inspiruje a libě zní a zároveň zapůsobí jako podnět k dalšímu hledání. Inspirace může být všude kolem vás.
Kdybyste měla v jediné větě postihnout, co pro vás tanec znamená, co byste řekla?
Jednou větou? No to je teda těžké. Je to něco, co všichni stále opakují, je to způsob života, celý můj život se opravdu točí kolem flamenka, začala jsem ho tančit v šesti letech, můj manžel je flamenkový pianista, můj život, má rodina, má práce, všechno je prorostlé flamenkem, je to můj způsob vyjadřování, můj jazyk, cítím se v něm dobře, klidně, a i když se někdy nevyhnu stresu, je to pro mne zároveň absolutní terapie. Zní to možná jako klišé, ale je to skutečně můj způsob života.
Je něco, co vám flamenco vzalo? Profesionální tanec s sebou nese neustálé cestování, zkoušky a taneční tréninky, žijete také obyčejný běžný život?
Ano, každopádně se o to snažím, protože mám rodinu, mám syna, který musí jít každé ráno do školy, musí každý den dostat najíst, takže takový ten normální život. A v rámci toho chaosu, který vzniká díky našim nejrůznějším pracovním termínům, zkouškám a cestám po světě, se doma s manželem navzájem snažíme maximálně dobře všechno zorganizovat, aby ten náš rodinný život měl alespoň nějakou pravidelnost a řád. Určitě to není jednoduché, ale snažíme se najít rovnováhu mezi povoláním a osobním životem.
