Tvůrci jsou v soukromé pasti

Od neděle 11. září vysílá televize Nova další čtyři díly původně dvanáctidílného cyklu televizních filmů Soukromé pasti. V premiéře se představil film režiséra a scenáristy Jiřího Věrčáka Nezabiješ, v němž se hlavní hrdina (Jiří Langmajer) vyrovnává s vraždou své manželky. Jak jinak než likvidací (neusvědčeného, tedy domnělého) vraha (Michal Dlouhý).

Jako všechny díly projektu, i Nezabiješ vychází z modelové situace, v níž se hrdin(k)a musí vyrovnávat s jakousi nečekanou, přesto dobře představitelnou situací. Fajn brigáda pojednávala o dívce, která si "dočasně" přivydělává prostitucí, Jiná láska o náhle probuzené lesbické lásce u vdané matky dvou malých dětí, DNA jako důkaz pracovala s konceptem kukaččího mláděte. Nejslavnějším dílem je Tatínkova holčička o sexuálním zneužívání dospívající dívky nevlastním otcem.

Soukromé pasti, za nimiž stojí dramaturgyně Kristina Žantovská a vedoucí projektu Tereza Kopáčová, jsou od začátku oslavovány jako veřejnoprávní projekt, který je pro komerční televizi odvážný, jako cyklus pracující s ožehavými tématy, o nichž se nemluví, jako záslužný a výchovný počin, který vzdělává národ a otevírá různé rány.

Proti tomu nic. Potíž je v tom, že na ploše televizních filmů nepřinášejí Soukromé pasti žádné příběhy, propracované postavy ani divácké zážitky v klasickém slova smyslu, ale pouze povrchně nadhazují problém, u něhož se dá předpokládat, že vzbudí emoce. A ten – paradoxně - dále neproblematizují. V DNA jako důkaz se postava Jana Budaře vyrovnávala s tím, že jeho otec nebyl jeho skutečný otcem a matka to před ním zatajila. Nakonec si bere těhotnou partnerku, přičemž dítě není jeho, což před ním nevěsta tají. Ale tohle otcovství už neřeší.

V Jiné lásce se Zuzana Stivínová zamiluje do kolegyně, ale celou dobu není jasné, jde–li o jednorázový úlet, nebo v sobě skutečně objevila lesbickou orientaci: v obou případech jde totiž o něco jiného.

Podobně neproblematizující byl díl Nezabiješ. V něm jednoho dne zavraždí mladou půvabnou manželku Jana Faktora (Jiří Langmajer) jakýsi úchyl  (Michal Dlouhý) – není jasné, z jakého důvodu ani jak přesně; žádné podrobnosti se totiž nedozvíme. Vyšetřovatel (Vladimír Kratina) je přesvědčen o vině dopadeného; Michal Dlouhý ho hraje slizce, a vůbec je to postava po všech čertech podezřelá. Zabývá se podivnými kšefty, ponižuje podřízené, úřaduje v přívěsu. Zato Langmajer pracuje  v úspěšné firmě, umí se chovat, vypadá dobře, o svou dceru se vzorně stará. Slabost projeví jen ze začátku, když si dá párkrát panáka. O tom, kdo je pachatelem, se nepochybuje, i když nebyl usvědčen. Langmajer si to s ním vyřídí jedním dobře mířeným výstřelem (ačkoli není střelec a pušku vyhrabe náhodou kdesi ve stodole) a policista mu to mlčky schválí.

To je všechno, co se ve filmu stane. Upřímně pochybuji, že by film dával návod, jak se vyrovnat se ztrátou životního partnera nebo skutečností, že se stal oběti násilí. Má-li film upozornit na díry v právním systému (posiluje rozšířené lidové přesvědčení, že pachatelé běhají volně na svobodě, zatímco "slušnejm lidem nic neprojde"), je dost nekonkrétní. A jako příběh? Snad noticka do černé kroniky.

Soukromé pasti vlastně navazují na podobný volný cyklus České televize Oběti, jehož díly spojovala postava psychologa a téma obětí kriminálních činů. Tato série se vysílala v letech 1999-2006 a dokázala se vyhnout přehnané didaktičnosti, ne všechny příběh v ní vyprávěné byl tak ploše nadhozené; i když ani ona nepřekračovala formát zábavy na jeden večer.  

Pasti se vysílají od roku 2008 a po úspěchu první série přicházejí nyní další čtyři díly (jeden byl v neděli již odvysílán - pozn. redakce). Kromě Nezabiješ čeká diváky třeba Manželství nebo život o nevěře a rozpadu vztahu nebo V síti na zajisté originální téma virtuálních vztahů navazovaných na internetu.