K dvacetiletému výročí Sametové revoluce se studenti ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera VŠUP vzepjali k výstavě, která si neklade vysoké cíle, ale pobaví a připomene některé zažité stereotypy. Už tím je zajímavá.
Jejich Česká státnost nese ne nepochopitelnou podobu hokejového hřiště, kde kruhy na vhazování v útočně-obranném pásmu mají tvar havlovského srdce. Nezastupitelné místo mají samozřejmě střídačky, ale branky chybějí. Hokejová kostka nad nalajnovanou linoleovou plochou je strnulá a ze všech stran nese číslo 68, které je vzhledem ke své politicko-hokejové významovosti stejně tak symbolem národního traumatu jako hrdosti.
Další podstatná součást prostorové instalace byla záplava nafukovacích balonků. Byly bílé s černým dvouocasým lvem, kdyby člověk spoléhal jen na svou prvoplánovou představivost, asi by ho napadl prezervativ, ale označení státním symbolem to zlomilo do jakési pseudoagitační podoby volební nebo státněoslavivé propriety. Člověk si mohl balonek vzít, ale musel ho nechat na výstavě a musel ho sám nafouknout. V takovém případě se samozřejmě nevznášel v prostoru, ale kecl si potupně k zemi. Tam se ovšem stal dětskou hračkou, dalo se do něj kopat, prasknout ho nebo si zapinkat.
Asi nejsubtilnější, ale zároveň nejnebezpečnější součástí kolektivní instalace byl mezi podlahou a stropem z lanek napnutý klín, který nasvícený reflektorem na zeď vyrýsoval vnitřní siluetu vlajky. Jinými slovy několikametrová a přitom tak neviditelná vlajka, že je možné se o ni přizabít a stejně si jí nevšimnout. Docela věrný odraz reality.
Součástí koncepce byla i vernisáž, která měla atributy lidové veselice: levné pivko, podávaly se párky na papírových táccích, sem tam se mihl člověk s titěrnou trikolórou a po zemi se válely papíry s romanticky nablblou básničkou a do toho hrála muzika, ševelily hlasy a praskaly balonky.
Barbora Krejčíková, Matouš Lipus, Adam Stanko, Helena Sequensová a Diana Winklerová společně nahodili hravou instalaci pro všechny smysly, ve které trochu sarkasticky, trochu sentimentálně pojmenovali a demonstrovali prakticky všechny národní sporty: hokej, pivko i politiku. Svým způsobem se nevyhnuli ani českému kutilství. Vždyť všechno bylo jen jako - linoleová hrací plocha, střídačky z tělocvičných laviček, multimediální kostka z plátna postříkaného sprejem.
Česká státnost je do jisté míry vzdáleným odrazem projektu Má vlast, který se před osmi lety zabýval podobným způsobem podobným tématem. Jestliže Českou státnost hostí školní galerie pražské akademie, tehdy se vše odehrávalo na domácí půdě, tedy v Jedničce - výstavní síni Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Ale nynější autoři o předchůdci svého projektu nevědí, ti nejstarší z nich tehdy byli tak v osmé třídě. To je jistě dobrá zpráva. Je vidět, že bez ohledu na generace a globalsvět zůstáváme sami sebou. Srdcaři. Jako Jarda Jágr.
Foto: Diana Winklerová
