Dědictví jménem Kokos

Bílý dům, Kreml, Pentagon, Dům hrůzy či Kokos. Monstrózním budovám okresních a krajských výborů KSČ se přezdívalo různě. Nejvíce rudých paláců přitom vyrostlo až v 80. letech, krátce před pádem režimu. Staly se jizvou na tváři téměř osmdesáti měst. „Na věčné časy“?

Fotogalerie - Katalog rudých hradů

Nabubřelá architektura okresních a krajských výborů Komunistické strany Československa (OV KSČ a KV KSČ) teprve čeká na svého kunsthistorika. Po roce 1989 zatím nikdo odborně nepopsal sídla sekretariátů KSČ v jednotlivých okresech a krajích. A nejde jen o pochybenou architekturu, ale také o sám chod venkovských poboček ústředního výboru a činnost konkrétních zaměstnanců.

Když 25. února 1948 komunisté přebrali moc, stranický aparát na úrovni okresů a krajů se nastěhoval do budov po předválečných institucích, do znárodněných vil a zámků po průmyslnících či šlechtě. Teprve od konce padesátých let začaly vyrůstat první novostavby stranických sekretariátů, skutečný stavební boom však KSČ odstartovala za normalizace. Velikášské stavby zhyzdily většinu historicky význačných měst v českých zemích. Konkrétně 75 okresních a sedm krajských měst a k tomu deset obvodů hlavního města Prahy, v nichž vyrostly obvodní výbory KSČ. Sídlům KSČ musela ustupovat renesanční a barokní architektura, parky, historická činžovní zástavba či středověké hradby. Strana chtěla sídlit v centrech měst a památky nahrazovala předimenzovanými železobetonovými krychlemi s fasádou z hnědých nebo bílých kachlíčků a s velkým schůzovním sálem přilepeným k objektu na způsob mohutné kaple. Modlitby však směřovaly k ústřednímu výboru do Prahy, případně rovnou do Moskvy. Ne nadarmo se pro sekretariáty nejčastěji ujala přezdívka Kokos –  komunistický kostel.

Kokos místo kostela

„V Klatovech si komunisti postavili okresní výbor přímo v historickém jádru města v prostotu mezi barokním klášterem, renesanční Bílou věží a gotickým mariánským chrámem,“ říká historička Milada Čermáková z klatovského muzea. Klatovští straníci neváhali za normalizace vybourat několik historických ulic včetně rodného domku Václava Matěje Krameria, který od roku 1789 vydával první české noviny.

Rána, kterou KSČ uštědřila klatovským památkám, se nehojí podnes. Objekt, který turistům pokaždé zmaří dojem z návštěvy města, dnes slouží jako základní škola. Klatovští komunisti přitom měli ještě „vyšší“ cíle a zvažovali demolici celého historického jádra, které mělo být nahrazeno sídlištěm, navíc zčásti obydleným rodinami sovětských vojáků.

S revolucí v roce 1989 a s předáním sekretariátů „do rukou demokracie“ se budovy KSČ staly danajskými dary. Mnohé musely projít desetimilionovými rekonstrukcemi, jiné chátrají, další se staly strojem na polykání městských rozpočtů, neboť energetická náročnost „odfláknutých“ staveb s netěsnícími okny i pláštěm budov je obrovská. „Topíme pánubohu do oken, ale na investici do nových oken a zateplení nemá město prostředky,“ lituje starosta západočeského Sokolova Karel Jakobec (ODS). Energetické ztráty sleduje každý den, v budově bývalého OV KSČ dnes sídlí sokolovská radnice.

Perestrojka po česku

Velebení komunistického převratu z února 1948 dostalo ve druhé půli osmdesátých let absurdní podobu. Na okresní a krajské výbory KSČ jako by Gorbačovova „perestrojka“ nemohla proniknout. A když už na „přestavbu“ došlo, tak v osobitém výkladu venkovských tajemníků. „Tak jako v únoru 1948 soudruh Klement Gottwald, tak dnes generální tajemník ÚV KSČ soudruh Miloš Jakeš volá lid do revoluční akce. Volá všechny poctivé dělníky, rolníky, inteligenci i mládež, ženy, aby se aktivně účastnili zápasu za přestavbu společnosti,“ hlásal v únoru 1988 tajemník KV KSČ v Ostravě Ladislav Brumek. Tuzemští komunisti si perestrojku vysvětlovali po svém, mimo jiné i zvýšenou investiční výstavbou ve prospěch strany, takže značná část ohyzdných stranických sekretariátů vyrostla v osmdesátých letech.

Novou budovu OV KSČ v Nymburce komunisti otevřeli deset dní před listopadovou revolucí v roce 1989, obrovský objekt OV KSČ ve Zlíně se ve stejné době teprve stavěl, podobně jako ostravský palác pro KV KSČ. „Strana chorobně toužila po stále větší moci, což dokazovala pořád nákladnějšími, a v očích strany velkolepějšími stavbami sekretariátů,“ vzpomíná náměstek zlínského primátora Miroslav Šenkýř (ODS). „Lidem ale do smíchu nebylo, dokonce si pro rozestavěný megakomplex OV KSČ nevymysleli žádnou ironickou přezdívku. Těsně před listopadem 1989 vládl ve Zlíně tuhý komunismus.

Mysleli jsme, že na věčné časy,“ popisuje Šenkýř předrevoluční atmosféru v tehdejším Gottwaldově. Po revoluci byl projekt okresního sekretariátu přepracován a dostavěn jako Baťova univerzita. Se zrezivělým železobetonovým skeletem nedostavěného KV KSČ se zato podnes nedokázala utkat ostravská radnice: mohutná kostra objektu straší obyvatele přímo na hlavní tepně města v ulici 28. října.

Smrti se nepolekali

Nymburskému komplexu necitlivě nalepenému na kostel Církve československé husitské se v Hrabalově městečku dodnes přezdívá Kokos. „Nastěhovali jsme se 7. listopadu 1989, byla to naše oslava dvaasedmdesátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce,“ hrdě vzpomíná Jarmila Šmídová, předsedkyně dnešního nymburského okresního výboru KSČM. Výbor v budově zůstal podnes, na chodbě před kanceláří předsedkyně visí mosazná cedule s nápisem Okresní výbor Komunistické strany Československa, která původně zdobila fasádu objektu. Je to republiková rarita, jinde v zemi komunisti opustili svoje sídla do posledního straníka hned po revoluci v listopadu 1989. „Nejhorší smrt je z vylekání,“ říká Šmídová jízlivě o soukmenovcích z jiných okresů. „Je to budova postavená z peněz KSČ, nikdo nám ji nemohl vzít, pouze jsme ji mohli darovat,“ je přesvědčena.

A stalo se, místní komunisti na počátku roku 1990 budovu darovali městu s podmínkou, že jim zůstane jedno procento budovy. „Jinde dostali komunisti strach a ze sekretariátů utekli.“

Vyprášit kožichy

Většina obyvatel republiky však na činnost okresních výborů strany vzpomíná se smíšenými pocity. Nejen nestraníci, ale dokonce i tehdejší členové KSČ. „Na okresním výboru KSČ mi pokaždé pořádně vyprášili kožich,“ vybavuje si Václav Svoboda, místostarosta Tachova (KSČM) a předrevoluční člen KSČ, jenž pracoval na okresním národním výboru ve funkci šéfa obchodu a zásobování. Betonovému komplexu OV KSČ se tehdy ve městě přezdívalo Bílý dům.

„Do Bílého domu jsem nerad chodil na kobereček. Třeba mi vyčinili, proč tam a tam nemají vložky,“ vzpomíná Svoboda. V budovách OV a KV KSČ se neprováděla reálná komunální práce. Organizace odvozu popelnic, zajištění úklidu sněhu či zásobování obchodů ležely na bedrech národních výborů všech stupňů (místní, městský, okresní, krajský). Na stranických sekretariátech se „pouze“ schvalovalo a prověřovalo. Od přihlášek dětí na střední školy přes konkursy na vedoucí samoobsluhy po dohled nad církvemi či klubem filatelistů.

„Do školy jsem chodila s dcerou okresního tajemníka strany, byla to špatná žákyně, ale všichni se před ní třásli. Už předem měla jisté samé jedničky, zajištěné gymnázium i vysokou školu,“ vzpomíná historička Irena Chovančíková z hodonínského muzea. Právě v Hodoníně vyrostla v osmdesátých letech jedna z typicky megalomanských komunistických novostaveb.

Samotný ideologický dohled sekretariátu nad hodonínskými poddanými ale podle Chovančíkové fungoval takřka bezpracně: „Když někdo zavolal z Kokosu, každý se mohl upoklonkovat. Nazvala bych to vstřícnou předposraností. Z OV KSČ už papaláši většinou nikomu nemuseli hrozit, všechno bylo zažité a fungovalo samospádem.“ Jak se říkalo: „na věčné časy“.

Foto: ČTK