Když umřít, tak v Benátkách
17.06.2007 12:00 Původní zpráva
Sehnat v prvním červnovém týdnu v Benátkách hotel bylo zhola nemožné. Mládežnické ubytovny i honosné paláce měly kapacity obsazené už měsíce předem. Do laguny se sjel uměnímilovný svět.
Podívejte se na fotogalerii z Bienále
Závoj deště halí omšelý půvab města, nad kterým vzdychají sentimentální romantici všech dob. Leje tak, že stánkaři poblíž náměstí svatého Marka rozšířili sortiment cetek o gumové holínky a deštník zůstal v hotelu. Na kaluži se houpe bílý balonek s velkým černým otazníkem. Vítr jej vyrve kalné vodě a žene uličkou podél renesanční loděnice Arsenale. Balon několikanásobně zvětšený uvnitř nainstaloval Japonec Mori Hiroharu. Jmenuje se Otázka zamaskovaná ve vzduchu.
Not war, make art
Výstava v bývalých docích je od roku 1999 bouřlivě diskutovaným středobodem benátského uměleckého safari. S pravidelností se střídají ročníky, ve kterých se na kurátora snese kritika za nesrozumitelnost expozice, nestravitelný chaos či nudu z vyčerpání podnětů, s těmi, po nichž je dirigent přehlídky oslavován za hledání nových významů či „nastavování zrcadla“ společnosti. Rosa Martinézová za svoji ofenzivu ženského umění posledně sklidila chválu. Pro Robera Storra, prvního Američana na kurátorském stolci, tedy špatná zpráva? Upršený zahajovací den Storrovi nahrával. Expozice, kterou připravil pro Arsenale, není rychloobčerstvovnou, jíž můžete ve spěchu prolétnout. Potřebujete čas. Hodně času. Začnete s klipy a rozhovory s následovníky italských futuristů a po několika hodinách – nebo také několika dnech – se ocitnete zamotaní v uličkách imaginárního města v severním Tibetu od Ilyi a Emilie Kabakovových. Mezitím se dovíte, že válka je zlá, umělci jsou snílci a všichni jednou zemřeme.
Hned u vchodu Leon Ferrari přitloukl Ježíše Krista na letadlo. S pažemi rozhozenými mezi nálože upevněné na křídlech. Na videu Paola Canevariho bělehradský výrostek předvádí fotbalovou bravuru před ruinami budovy poničené srbskými vojáky. Kopacím míčem mu je gumový odlitek lidské lebky. Emily Princeová sestavila obsáhlou kartotéku s údaji o amerických vojácích, kteří zahynuli v Afghánistánu a Iráku. Z kartotéčních lístků vytvořila na zdi mapu Spojených států posetou mrtvolami a výčitkami.
Dlouholetému kurátorovi Muzea moderního umění v New Yorku Storrovi nelze upřít, že si s instalací zdařile hraje, splétá významy, líčí překvapení. Na deseti velkoformátových videoprojekcích Jang Čeng-čunga lidé z celého světa postávají před objektivem kamery a stále dokola opakují: „Zemřu!“ Punkerku střídá jeptiška, bankéře bezdomovec, modelku taťka od rodiny... Ať se potutelně pošklebují, nervózně uchechtávají nebo hledí důstojně a hlubokomyslně, v mnohohlasném chóru získává banální sdělení naléhavou vážnost. Poblíž vystavuje fotografický soubor J. Ch. Braun, který obešel newyorské hřbitovy ve svátečné dny, kdy Američané nezřízeně zdobí místa posledního odpočinku svých blízkých. Bizarní přehlídku kýče z onoho světa podbarvují hlasy mumlající stále znovu v různých jazycích: „Zemřu! Zemřu! Zemřu!“
Růžový králík etc.
Výsledným dojmem je inflace politicky korektních prohlášení, pocit, že umělci i kurátor se snaží zformulovat něco, co už někdo před nimi vyjádřil mnohem výstižněji. Absence emocionálních prožitků, které slibovalo letošní téma: Myslet smysly – cítit myslí.
Zdařilým dovětkem nepřesvědčivého Arsenale je nový italský pavilon, který si na výtvarném bienále odbyl premiéru. Democrazy Francesca Vezzoliho je zatrpklou i ironickou videoglosou americké politické scény, na níž mediální a reklamní manipulace pokřivuje význam slova demokracie. Vezzoli se inspiroval prezidentskými volbami v USA v příštím roce. Divákům předkládá triumfální spektákl předvolebních kampaní dvou hypotetických kandidátů, jejichž jména Patrik Hill a Patricia Hill ve slovní hříčce ironizují nedostatek skutečné politické alternativy. Do hlavních rolí obsadil blonďatý sexsymbol ze Základního instinktu Sharon Stoneovou a francouzského mediálního filozofa a intelektuální celebritu B. H. Lévyho. Kdekoli aplikovatelné.
Dopoledne dalšího dne se červnové Benátky promění v autobus, který necháte pár hodin stát na slunci, přisypete do něj umění a třesete s ním. A pak vyrazíte na šílenou jízdu Carrollovou krajinou za zrcadlem. Po kanálu pluje pirátský člun a obrovský okřídlený růžový králík pálí z děla, ulicemi se potácejí karnevalové maškary na chůdách, po oprýskaných fasádách se plazí laminátoví krokodýli, a když zkusíme nervy utahané dojmy zklidnit v Palladiově kostele, z „usebrání“ nás vytrhnou tupé údery. Rajský dvůr přilehlého kláštera neznámý umělec opatřil sochami, které tlučou hlavou do zdi. Kopíruje Čech Krištof Kintera jeho, nebo on Kinteru?
Alabastrová Irena
To národní pavilony v zahradách benátského hradu jsou jako obvykle plné obtížně srovnatelného pel-melu. V katalozích se kurátoři ohánějí Hegelem, Foucaultem, Derridou či Freudem, ale jen sami vědí, zda tyto souvislosti nacházejí po hlubokém porozumění dílu, nebo je to funkční nálepka, která má zajistit zdání obsahu.
„Velké“ pavilony kulturních center letos ovládly ženy. S rozporuplným výsledkem. Ve francouzském stánku Sophie Calleová „taví” život v umění. Základem její multimediální instalace je dopis od bývalého milence. Calleová požádala dalších 107 žen, aby si psaní přečetly a následně je analyzovaly. Rozebírají větu po větě, slovo po slově, rvou je na cucky, zesměšňují... Umělkyně oslovila psycholožky, detektivky, studentky; baletka dopis přetančí, herečka Miranda Richardsonová po přečtení smáčí slzami, Laurie Andersonová přezpívá. Výsledkem je několik hodin filmu, stohy papíru a divákův soucit s ubohým pisatelem. Tracey Eminová, další z nositelek Turnerovy ceny, která na uměleckém trhu dokáže výhodně zpeněžit i své použité prádlo, sice vernisáž britského pavilonu uvedla slovy: „Tak je, kurva, otevřeno“, ale kritika z magazínu Time ji ztrhala za laciný sentiment, expozici erotických kreseb doplněných plačtivými výlevy v neonu nazvala zbytečnou a shrnula ji pod nemilosrdným titulkem „Všichni, se kterými jsem spala v letech 1963–1995“.
V českém pavilonu se Irena Jůzová svléká z kůže. Vytvořila butik, kde v nasvícených vitrínách a dárkových krabicích nabízí odlitky vlastního těla z alabastrového lukoprenu. Myšlenka vystavit svou tělesnou schránku není nijak novátorská. „Nový a podstatný vstup do kontextu současné kultury”, který Jůzové zajistil v Benátkách účast před mnohem renomovanějšími jmény, ztrácí na síle nedotaženou realizací. Dekorace z levného kartonu neevokují dojem mamonu devalvujícího emoce i kreativitu ve zboží a ani ukuňkaná vernisáž davy nepřitáhla. Přesto je český stánek nejzajímavější za poslední léta.
S hlavou přeplněnou dojmy a postiženou lehkým úpalem kulhám po půlnoci k nádraží. Stanice je však uzavřena. Jakýsi zoufalec si lehl do kolejiště. Nebo to snad byla performance?
Foto: Bibiana Beňová
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.