Malířská schizofrenie a Bergmanova tragika

Čas od času se objeví pochybnosti o životnosti malby, zkoumá se, jestli je malba dostatečně živá, aktuální a jestli má ve světě současného umění ještě své opodstatnění. Většinou na to téma vznikne souborná výstava, ze které vyplývá jen to, že malířů je stále dost a jejich obrazů ještě víc. Kdo ale chodí po výstavách, teď mám na mysli ty autorské, pravidelně, může si ušetřit banální otázku.

Lubomír Typlt: JÁ TYPLT TY TYPLT, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, do 25. května

Lubomír Typlt mate tělem. Minimálně tím, že se tento absolvent düsseldorfské akademie standardně představuje jako malířsky rozdvojená osobnost. Dvě rovnocenné polohy u něj naplno vypluly na povrch plátna po roce 2000. Jedna strojově futuristická, druhá ve znamení dravé expresivní figurace. Zdvojení u Typlta obecně hraje významnou roli, jako by snad jeden "úder" jeho výrazných vizí nestačil. Malíř, sochař a textař hiphopové skupiny WWW si ostatně s paralelní identitou pohrává i v názvu výstavy. Také na své zatím poslední výstavě představuje obě podoby svého malířského světa. Mašinistické sestavy pomocí 3D animace tentokrát dokonce poprvé rozpohyboval. Hlavní roli ale i tentokrát hrají především Typltovi rozšklebení "spratci", kteří už od pohledu rádi trhají mouchám křidýlka. A nejen jim, holubice, kterou jeden z nich drží za pařátek se podle všeho má nač těšit. Lubomír Typlt, jak naznačuje jeho ostrá barevnost bez polotónů, je radikální malíř. Jeho umění útěšnou estetikou neoplývá, ale o to víc zasahuje.

Jaroslav Valečka: Obzory, Výstavní síň Chrudim, do 15. června

Příliš daleko a blízko zároveň se zdají být emotivní krajiny Jaroslava Valečky a právě ta prapodivná míra distance možná vytváří jejich nejsilnější kouzlo. Na jednu stranu jsou často otevřené jako dlaň a z ptačí perspektivy se zdají být dobře přehledné, na druhou v opravdovém kontaktu s nimi brání propast volného prostoru, neprostupná hradba lesa nebo rozlehlá vodní hladina. Člověk si sice může myslet, že je zná, ale o tom, co se v nich děje, doopravdy nemůže vědět skoro nic. Melancholická směs nehybnosti a přízračné hry světel, kterou někdy obstarává dramatické "munchovské" nebe, jindy žhářem založený požár - v sobě mívá nádech syrové severské tragiky filmů Ingmara Bergmana. Valečkova krajina s obzorem rozloženým do mnoha plánů je bretaňsko-sudetského rodu a promítají se do ní syrové lidské příběhy plné emocí, místních rituálů, beznaděje a osamělosti. Je to vrstevnatá vizuální kniha se znamením věčnosti, kterou lze číst znovu a znovu. Je to krajina jako osud. Je to důkaz, že krajinomalba není mrtvá ani ve třetím tisíciletí.

Foto: GZS a VSCH