Jak si umělci nejmladší generace představují krásu? Jak vypadají portréty hvězd stříbrného plátna podle newyorské malířky Dany Bell? Kdo počůral náhrobek kunsthistorika Chalupeckého? To všechno se dá momentálně zjistit v pražských galeriích.
Historické práce z 21. století
Galerii Václava Špály na Národní třídě okupují výtvory současných umělců na téma historická práce. Po čase je to zase výstava, která rozhodně stojí za pozornost. Kurátorky Edith Jeřábková a Lenka Lindaurová přizvaly umělce střední generace, kteří jsou schopni všeho a Vilém Kabzan, Jiří Kovanda, Marek Meduna, Michal Pěchouček, Pavel Sterec, Jiří Thýn a Tomáš Vaněk naplnili jejich očekávání měrou vrchovatou. Mezi teze, se kterými se pracovalo patřil optimismus, hybatelství, víra v historii umění, ale i soutěž o budoucí minulost.
ČTĚTE TAKÉ: Malbu Georga Baselitze vystavuje pražské Rudolfinum
Umělci měli být nepietní. Mohli spolu/pracovat s dalšími autory, ať už současníky, nebo nežijícími kolegy. Z historie se ve Špálovce cituje, krade, mění se, rekonstruuje, znovuprožívá, ale znovuvytváří a nastavuje. Možné bylo skoro všechno a tak se mezi hosty objevili třeba Mikoláš Aleš, Vincent van Gogh, konzervativní sochař Vítězslav Eibl a chybět samozřejmě nemohl ani patron galerie Špála. To, že si ve Špálovce nikdo nebere servítky jasně ukazuje třeba video Pisoár, ve kterém Marek Meduna a Ondřej Brody čůrají na náhrobek klasika české moderní kunsthistorie Jindřicha Chalupeckého.
Malovaná filmová klasika na newyorský způsob
Dvorak Sec Contemporary v Dlouhé ulici na Novém Městě spustila svůj ambiciózní projekt, při kterém chce během dvou let představit deset mladých umělců z newyorské scény, které spolu s americkými kurátory pokládá za příští světové hvězdy.
První z nich je malířka Dana Bell (1974), kterou možná ocení ti, kteří kromě výtvarného umění ujíždějí i na filmu. Předlohou pro její výrazná plátna malovaná akrylem se totiž staly vypjaté psychologické scény z kultovních filmů, které svým specifickým zjednodušujícím stylem přemalovává. Ani Dana Bell se nebojí velkých jmen.
ČTĚTE TAKÉ: Výstava EASTNANO v Pardubicích propojuje vědu s uměním
Scény jejích obrazů jí „postavili" Fellini, Antonioni, Orson Wells, Jean Renoir nebo Hitchcock a modelem jí tak stály hvězdy dekád poloviny minulého století první velikosti. Ale spokojené by asi úplně nebyly. Obrazy této malířky jsou stylizované do plošných geometrizujích obrazců a postavy občas nemají tváře. Malba nemá daleko k principům současného grafického designu a její kompozice jsou hodně specifickým civilistním ornamentem situací, do kterých si můžete dosadit sami sebe.
Definice krásy v esteticky bezbožné době
„Skutečná Krása neumírá," píše kurátor výstavy Definice krásy hyperrealistický malíř Jan Gemrot a pokračuje přesvědčením, že krása zachrání svět. Do jaké míry na to opravdu má, je možné posoudit v Galerii SVU Mánes Diamant ve Spálené ulici. Specifických definic krásy je tam hned dvanáct, a kupodivu je každá jiná. Vidění jednotlivých umělců, z nichž většina se narodila v 80. letech, se liší a to dost podstatně.
Některá „krása" čerpá svou podstatu z pečlivě promalované estetiky všedního dne, jiná připomíná devocionálie jako zboží lidové zbožnosti, další se upíná k lidskému tělu. Přestože cíl je jeden, cest k němu má vést evidentně mnoho, ale jak ukazuje výstava, nejedna z ulic je slepá. Snad i proto je nejsympatičtější přístup Jana Vlčka, který při svém putování za krásou neváhá kromě akrylu občas nasadit i střelný prach.
Foto: Galerie Václava Špály, Dvorak Sec Contemporary, Galerie Diamant
