Osud uměleckých děl, která nakupovali, sbírali a milovali lidé, jež nacisté poslali na smrt, přibližuje výstava Uloupené umění v Nostickém paláci. V sídle ministerstva kultury ji připravilo dokumentační centrum, které se dohledávání majetku židovských vlastníků v českých státních sbírkách dlouhodobě věnuje.
"Práce má i více než čtvrt století po roce 1989 dost a vstřícnost správců veřejných sbírek není vždy stoprocentní," řekla ředitelka centra Helena Krejčová.
"Holokaust byla nejen největší masová vražda v dějinách, ale také největší masová loupež," řekl při vernisáži tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus. Restituovat majetek je téměř nemožné, neboť zahynuly celé rodiny a uplynulo příliš mnoho času, proto je snahou centra, aby předměty původních majitelů byly v muzeích aspoň označeny štítky se jmény původních majitelů. "Je to jejich paměť," řekla Krejčová.
"Muzejní pracovníci často při dohledávání majetku a jeho identifikaci nemají potřebné znalosti a zkušenosti. Narazí třeba na to, že na zadních stranách exponátů jsou transportní čísla, ale dlouho se bádá nad tím, co to vlastně je, že to číslo může znamenat jednu konkrétní osobu," řekla. Připomněla, že často jde o regionální instituce, kde je málo pracovníků. "Jeden má na starosti sbírky celého muzea, nemůže bádat nad jednou věcí, byť by to ho i zajímalo," dodala ředitelka Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války.
Připouští, že ne všechny instituce jsou k centru vstřícné, někdy se bojí, že o své exponáty přijdou. Obavy podle ní mohou vést až tak daleko, že instituce odstraní z předmětu štítky dokládající jeho původ. O konkrétním takovém případě ale neví, zjistit se to prakticky nedá.
Centrum vzniklo po roce 2000, loni na podzim vláda schválila jeho další pětileté působení. Ročně na svou práci dostává 14 milionů z rozpočtu ministerstva kultury. Detailně centrum zpracovalo archiv pražského Uměleckoprůmyslového muzea (UPM). V něm je u každého předmětu identifikovaného jako původně židovský majetek popisek jeho původu. Také v Národní galerii už pracovníci centra bádali, v úterý byl součástí vernisáže křest knihy Sbírka Richarda Poppera, která dokumentuje díla z kolekce brněnského sběratele, jež jsou v NG. Sbíral převážně holandské, vlámské a italské mistry; jeho stopa končí v Lodži v roce 1944.
Proti obecné představě, že při konfiskaci majetku židovských vlastníků bylo všechno přesně dokumentováno, tomu tak není. Často soupisy vznikaly až později, mnohdy si některé unikáty nechávali vysocí úředníci. Část předmětů se rozprodala za války i po ní a později se uměleckými díly vybavovaly české státní instituce bez ohledu na někdejší celky sbírek i jejich původ, část stát prodal i do zahraničí.
