České umění
Skupinová výstava Něha staví na odhmotnění a jemném pohybu

Název Něha dali skupinové výstavě českých umělců napříč generacemi výtvarníci David Böhm a Jiří Franta, která až do konce ledna potrvá v Hauch Gallery. Jejich záměrem bylo představit prostorové objekty autorů s různými uměleckými přístupy způsobem, jenž by narušil obvyklé vnímání pozice trojrozměrného díla a něžně manipuloval s jeho matérii. Pro toto řešení výstavy se inspirovali známými mobily amerického umělce Alexandera Caldera. Chtěli také reagovat na novodobé vnímání vánoc jako oslavy hmoty.

Výstava vznikla ve spolupráci Hauch Gallery s galerií Nevan Contempo, která se orientuje na současné umění mladé a střední generace. Autorkou dvojici Böhm a Franta galeristé oslovili jako známé tvůrce intervencí do veřejného i galerijního prostoru, které zpravidla zahrnují prvek nadsázky, humoru a emocí.

"Vánoce někdy působí spíš jako oslava hmoty a od toho se pro nás začal odvíjet celý nápad jak pracovat s výstavou, jak přistupovat a uchopovat předměty (hmotu) specifickým způsobem a nainstalovat to tak, aby jednotlivé sochy a objekty působily ´odhmotněně´ a vytvořily kompozici, která se stále mění a přitom zůstává v rovnováze," popisují svůj záměr.

Samotná díla a důvody jejich vzniku pro ně prý nebyly stěžejní. Důležité bylo vytrhnout je z původního kontextu a použít jako závaží, které vyvažuje jiné dílo. "Podstatné jsou pro nás emoce, jež výsledná instalace může vyvolat. Divák může například získat pocit, že pozoruje nebeská tělesa. Zároveň je možné charakterizovat jejich pohyb jako přemísťování se v určitém časovém okamžiku o určitý úsek," popisují výsledek.

V prostoru galerie se tak otáčí několik kovových konstrukcí nesoucích ve vzduchu jednotlivé objekty. Některé jsou nepatrně poháněny motory, jiné jsou mobilní samy v návaznosti na pohyb návštěvníků výstavy, podobně jako se Calderovy mobily hýbaly následkem přírodních sil, větru či proudu horkého vzduchu.

Pozorný divák zjistí, že mezi vyvažujícími se díly se objevují neočekávané vazby, například centrální kostra korábu Petra Písaříka (s názvem Dva) má jako protipól tlampač Krištofa Kintery (Lásko, bože, lásko) vyřvávající lidovou píseň Lásko, bože, lásko. Dohromady představují nostalgické duo, v němž je možné představovat si nespočet nenaplněných lásek. Na jiné konstrukci se zase třeba setkává pedagog (Vladimír Skrepl) se svým studentem (Evženem Šimerou). K výstavě připravili David Böhm a Jiří Franta autorskou grafiku v limitované edici.