Veřejný dopis Týce soudkyni
Věřit v systém, ve kterém žiji
06.12.2011 14:42
Před pár dny jsem měl rozhovor se švagrem, o důvěře v dopravní předpisy, jistotě za volantem a o principu pokuty jako trestu za přestupek. Rozhovor to byl přirozeně o dopravě, a mě samotného překvapilo, kolik paralel jsem si v něm pro sebe našel ve vztahu k systému politicko-společenskému.
Sedíme ve voze, držíme volant, šlapeme na pedály, do toho sem tam zařadíme vhodnou rychlost a když nám situace umožní, naladíme si v rádiu vhodnější kanál pro zpříjemnění času v našem plechovém mikrosvětě. Do teď to všechno chápu, do teď rozumím tomu, že jsem schopen ovládat vozidlo které se pohybuje rychlostí, jenž několikanásobně převyšuje rychlost, ke které nás stvořila příroda.
To co nechápu, je důvěra se kterou se pohybuji na silnici, na které se denně potkávám s neskutečným množstvím lidí které neznám, kteří ovládají vozy jenž by svojí hmotností udělali z mého auta hromadu šrotu. Trpělivě čekáme na semaforech, než nám padne zelená, dáváme přednost, když někdo jede na hlavní, dokonce se vzájemně pouštíme, pokud to vnímáme, jako možné řešení nastalé situace.
Jak to, že nemám strach, že mne jiné auto rozmačká, že jiné auto svojí bezohlednou jízdou zapříčiní nehodu, která může mít za následek zmrzačení nebo dokonce i moji smrt? Vím proč to tak je, já totiž vím, že v těch ostatních autech jsou lidé, já totiž věřím v člověka, a ne v jeho automobil ani v dopravní systém. Dopravní systém vznikl proto, aby nám pomáhal, je tu pro nás, ne my pro něj. Dopravní zákon dokonce počítá se situací, kdy je nutné tento systém porušit, a to především v situacích, kdy člověk může za volantem vědomým přestupkem předejít nehodě, nebo jinému neštěstí. Je snad dopravní policie tím důvodem, proč dopravní sytém funguje? Nemyslím si to. V době, kdy je dopravní policista symbolem výkonné korupce, je spíš tím, jehož přítomnost naopak strach a nejistotu vyvolává.
Jsem naivní? Možná, ale já opravdu věřím ve svět, ve kterém žijí lidé, kde zákon není nástroj, ale pomůcka. Věřím ve svět bez příkazů, ve kterém nemusím, ale mohu, pokud chci. Je to 20let, co se pod tlakem událostí vzdala komunistická strana vlády nad naší zemí. Z pohledu jedince se změnilo hodně, máme totiž iluzi svobody. Můžeme si dělat, co chceme, ale je tomu opravdu tak, a platí tato svoboda celých 20let stejně? Co se tedy změnilo? Když se ohlédnu, tak zjistím, že tolik se toho nezměnilo. Ano, režim se opravdu změnil, ale systém zůstal stejný. Pořád je tu zákon, který je tak složitý, že obyčejný člověk nezná jeho hranice a snadno se díky strachu stává obětí těch, kteří ho tvoří, kteří ho hájí a kteří s ním pracují. Zákon je prostě takový elektrický plot na dobytek, dobytek, který ti nahoře dojí.
Tolik příměrů se dá použít, kolik zná člověk profesí. Tak jako v psaném textu, tak i v řeči výtvarníka lze tvořit v příměrech. Vím, že svět je zvyklý na umělce baviče. To jsou ti, kteří nám hrají a zpívají o banalitách všedního dne, o lásce ve všech jejích podobách, nebo ti kteří nám malují pestré obrázky a hnětou pěkné sošky, které v nás budí dojem, že svět je krásnější. Vím, že svět chápe umění ve svém archaickém pojetí, a nechce se osvobodit od slova umět, ke kterému se vždy odvolávají, pokud je dílo nutí přemýšlet a nenaplňuje v divákovi jeho potřebu vidět něco esteticky hodnotného. Ale svět se změnil, a sním i svět umění, jenž ho reflektuje. Svět nejvyššího umění má větší ambici než jen potěšit, má potřebu dění ve světě ovlivňovat.
Současný umělec by měl mít potřebu, dokonce by měl cítit povinnost upozorňovat společnost, ono stádo dobytka na nebezpečí, které se blíží. Umělci by měli být hlídacími psy. Pokud tohle umělec pochopí a cítí to celou svojí osobností, tak nemůže jinak. Jsem z komunity, která hledá nové formy pro sdělení toho, jak naše výzvy, obavy a vůbec pohledy na prostředí ve kterém žijeme, co nejefektivněji dostat k co největšímu počtu lidí. Neuspokojuje nás pouhý prostor galerie. Galerie je rezervací, je ghettem kam se mnohdy dobrovolně zavírají lidé, kteří kolikrát říci mají co, ale obsese formou, zaujetí sami sebou a komunitní izolace z nich ze všech nakonec udělá neškodné, ale šikovné beránky, kteří jsou schopni se akorát tak potrkat navzájem.
I já sám hledám nové cesty, nové formy a proto mě neustále zajímá veřejný prostor, který je právě tím místem, kde moje dílo může promlouvat k někomu, kdo to nečekal, kdo to opravdu potřebuje a tím je "obyčejný člověk". Nezajímají mě zaujatí kurátoři nebo vypočítavý teoretici umění, nezajímá mě ani erudovaný divák milující současné umění. Svět umění mne zajímá jen tehdy, pokud mi pomůže se jím ohánět, schovat se za něj, jinak jím pohrdám stejně jako uměleckými autoritami. Umění pro mne není ničím jiným, než jazykem a umění vizuální je jazykem univerzálním, proto nezpívám ani nepíši knihy. Není lepší pocit, než vidět lidi lhostejno z které části světa, jak si díla všimnou, zastaví se a začnou s dílem komunikovat. A to se právě stalo i se sérií skel v semaforech na několika křižovatkách Prahy.
Poprvé a vlastně v té míře i naposledy, jsem zažil takové množství spontánních reakcí na moje dílo, což ve mně rozhodně nevyvolávalo pocit viny, nebo snad pocitu, že dělám něco špatného, pro společnost nepřípustného. Viděl jsem ženy, muže, děti staré i mladé jak se smějí, někteří přecházejí přechod tam a zpět, ukazují si na panáčky, kteří jsou veselý, hravý, ve kterých poznávají sami sebe, a já si v tu chvíli vzpomněl na slova Václava Havla, že "ve společnosti je blbá nálada". Václave Havle, v ten den se pro ně celý svět smál, protože panáčci v semaforech se úplně zbláznili.
Ano věděl jsem, že tím riskuji trable, ale mýlil jsem se v tom, že ten projekt společnost pochopí a přijme ho jako dar. Už je to dlouho, a od té doby se hodně změnilo, i já jsem změnil pohled na svět, ve kterém žiji. To co dříve byl entuziasmus a zábava, dnes je pro mě zodpovědnost a povinnost. Před pár dny se mě zeptal majitel galerie, která mne zastupuje, co tedy panáčci znamenají, když jsem to nemyslel jako pouhou srandu?
V těchto chvílích je mi smutno, protože jako vizuální umělec věřím v divákovu touhu hledat příběh, podobenství, zprávu a nechci se smířit s tím, že divák je nakonec jen pouhým vizuálním konzumentem. I s ním, jako s každým kdo se mě zeptá, jsem měl trpělivost, a vysvětlil jsem mu, že signalizační systém, jsem si vybral proto, že ve své podstatě může znázorňovat systém společenskopolitický, ve kterém musí žít každý z nás. Skrze tento systém, jsem chtěl lidem ukázat, že nemusí jít a stát, když jim to systém přikáže, je jen na nich, na každém z nás co zrovna chceme, nebo potřebujeme udělat.
Dnes s odstupem času, po letech souzení, vyslýchání, stíhání, placení nesmyslně vysokých pokut, vyhrožování kriminálem, exekutorským ponižováním důstojnosti nejsem stejným člověkem jako před pár lety. Váš systém ze mě udělal hajzla, co vás nenávidí, co touží, aby se ten aparát sesypal, už nechci jakkoliv ten stroj na požírání lidské důstojnosti podporovat. Váš sytém zastoupený tehdejším soudcem panem Hájkem mne na základě vyčíslení škody, kterou jsem měl způsobit změnou charakteru panáčka, a kterou vypočítala firma Eltodo jenž světelný systém spravuje, na 80 000,- odsoudil, na uhrazení škody (80 000,-) potom pokutu (60 000,-) nebo alternativní trest jeden měsíc odnětí svobody pokud pokutu nezaplatím. Nejen že jsem škodu uhradil, dokonce jsem ještě dalších 40 000,- musel zaplatit za exekuci, a to jen pro to, že mě systém neráčil dohledat, což mu v jiných případech nedělá problém.
Divíte se, že nechci zaplatit a raději volím trest odnětí svobody? Těch důvodů je několik. Ten nejpodstatnější je, že pokud soud došel k závěru, že jsem naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle paragrafu 257, což je poškozování cizí věci, měl bych být potrestán, abych si čin uvědomil, a řádně tím byl ponaučen. Co myslíte, bude člověk jako já, který vaším systémem pohrdá, řádně ponaučen tím, že skla ze semaforů které mi soud před pár měsíci vrátil, prodá sběratelům a penězi formou pokuty bude dotovat vaše další fungování? Ne, naopak. O to víc se utvrdím v pokrytectví vašeho úřadu, který se tváří jako lidový, přitom je jen karabáčem mocných, kterým trestá své vyhublé stádo.
Kde je soudce Hájek který mne soudil? Proč se na internetu musím dozvídat, že je vyšetřován policií v korupčních kauzách v justici? Proč musím psát vám, člověku, který se stal mým katem? Tak už sekněte a netrapte mě. Čekat 3roky na kriminál, je pro mě větší trest, než v něm ten měsíc být. Nechejte mi možnost volby. Řekla jste mi, že já do kriminálu nepatřím, ale já vás ujišťuji, že pro lidi jako jsem já systém kriminály staví. Rozsudek vynesl pan Hájek, a nezmění to ani fakt, že mne soudil v době, kdy podle všeho sám konal to, za co je teď vyšetřován, a co celou naší společnost žene do záhuby, a to vše konal jen pro vlastní zisk a pohodlí.
Režim se nám změnil, vládnoucí stranu už nemáme jen jednu, máme jich několik. A co dál? Co dál se změnilo? Můžeme si říkat, co chceme? Opravdu? Můžeme cestovat, kam chceme? Není to tak a všichni to víme. Tam kde dřív byl plot a ostnatý drát, dnes je chudoba a existenční bariéra. Kde dříve byla STB, dnes jsou banky, kde dříve byl členský průkaz KSČ, dnes je hypotéka. I zde shledávám paralelu s kauzou "semafory".
Dostal jsem nabídku od tehdejšího soudce pana Hájka, tou nabídkou bylo, buďto zaplatím, nebo půjdu do basy. Necítíte tam tu podobnost s lety před 17. listopadem? Kdybych zaplatil pokutu 60 000,-, kterou za mě chce uhradit galerie Dvorak Sec contemporary, přistoupil bych na vaší hru peněz. Nechci se ze svého činu vyplatit. Dodnes ho nevnímám jako trestný čin, ani jako přestupek, ba právě naopak. Nezištně, bez nároku na honorář v plném vědomí jsem uskutečnil tento projekt, o kterém jsem přesvědčen, že byl na dobu instalace přínosem pro společnost. Zaplacení pokuty cítím podobně, stejně jako podepsanou spolupráci s STB v dobách totality. Ne, nezaplatím, nepodepíšu, s vaším systémem nesouhlasím.
Dalším důvodem proč odmítám pokutu zaplatit je to, že bych tím legitimizoval vaše hodnotové členění, ve kterém se klade důraz jen na hodnotu hmotnou, a ne na hodnotu emoční. Jako absurdní vnímám i fakt, že "škodu" vyčíslila firma Eltodo takovou, aby obhájila své přemrštěné částky, které účtuje magistrátu za servis, který za spravování světelné signalizace účtuje už dlouhé roky.
Ptala jste se, proč jsem se tedy proti rozsudku neodvolal. Neodvolal jsem se, protože ve váš justiční systém nevěřím, a dalším odvoláváním jsem mu nemínil dávat smysl. Už to že k soudu chodím, vnímám jako prohru. Jako prohru vnímám i fakt, že pod svým občanským jménem musím podstupovat trestní řízení. Vím, že se vám to může zdát absurdní, ale jako člen skupiny Ztohoven musím zastávat určitá pravidla, a jedním z nich je, své občanské jméno nespojovat s pseudonymem, což v mém případě díky této kauze, poněkud ztrácí smysl. Celá situace mi připomíná vtip, kdy gestapo vyslýchá Fučíka:
gestapák: Jak se jmenuješ?!
Fučík: Já jsem profesor Horák.
gestapák: Nelži !!
Fučík: Fučík nikdy nelže !! . . .
Nejsem žádný desperát, vandal, recesista, nebo snad pouhý politicky angažovaný aktivista. Jsem výtvarník, a to především. Nic méně mé vyjadřování je poněkud direktivní, bezohledné a do jisté míry radikální, ale pouze v poměru k současným konvencím. Za mé činy chci nést odpovědnost, nechci vás prosit o nižší nebo jiný trest. Tímto vás pouze žádám, ať za každou cenu nehledáte způsob, jakým by se vám podařilo ze mě vymoct onu pokutu. Pokud je tu alternativní trest, nechte ho proběhnout, vaše svědomí může zůstat čisté. Rozhodnutí nastoupit trest je mé, a rozsudek je pana Hájka.
Jsem si vědom, že rozsudek je nezvratný a vaše rozhodnutí, může mít pouze 3 podoby.
Ta první je, že najdete způsob, jak ze mě peníze vymoct. Důsledek toho bude, že snížíte mojí životní úroveň, pošlapete moji důstojnost, a podnítíte už tak žhnoucí odpor vůči systému.
Ta druhá je, že mě zprostíte pokuty pro nemajetnost. O čemž pochybuji, protože, pokud budu mít střechu nad hlavou je toho spousta o co mi můžete vzít.
Ta třetí je, že mi nástup trestu umožníte. Potom bych ale očekával, že opustíte svůj úřad, protože je to proti vašemu přesvědčení, a jedině tehdy bych si vás jako člověka mohl opravdu vážit.
Zítra nashledanou.
Občas Roman Týc
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.