Skleněné objekty hravých barev i tvarů rozzářily prostory Královské kaple a Hranolové věže hradu Špilberk, kde ve čtvrtek začala výstava sklářské výtvarnice Jiřiny Žertové. Ta patří v kontextu českého skla druhé poloviny 20. století mezi nejvýraznější tvůrkyně. Výstava s názvem Vrstvení představuje výběr z její šedesátileté tvorby.
Expozice zachycuje dva výrazné momenty Žertové tvorby, řekl ve čtvrtek kurátor Ján Gajdušek. "V Hranolové věži je několik prací ze 70. až 90. let, kdy tvořila rozměrné foukané objekty s výraznými barevnými přechody a živelnými tvary. Jejich zvláštního tvarosloví dosáhla pomocí otisků foukacích tyčí, kovových sítí a mříží nebo valch. Prací se strukturou povrchu vytvářela vizuální hru mezi vnějším a vnitřním prostorem," popsal Gajdušek.
V Královské kapli jsou vystavena novější díla autorky z období, kdy Žertová začala experimentovat s tabulovým sklem. "Malované tabule vršila na sebe a vytvářela tím prostorovou hru barevných tvarů," uvedl Gajdušek.
Od techniky se odvíjí název výstavy. Zvláště v novějších pracích na sebe výtvarnice horizontálně i vertikálně staví skleněné desky, čímž vzniká architektura zákoutí, průhledů a odrazů. Barvu na skleněné tabule Žertová nanáší metodou rozstřikování barev z plechovek, takzvaného drippingu, který používal například i americký malíř Jackson Pollock.
"U foukaného skla nelze plně ovlivnit výsledný tvar barevné malby, proto jsem začala tvořit ze skla tabulového. Na tabulích mám barvu pod kontrolou a mohu s nimi pracovat podle mých představ. Navíc se nerada opakuju. Vždy jsem se snažila jít dál. Měla jsem pocit, že jestli mám ve skle pokračovat, musím to dělat jinak," vysvětlovala Žertová.
Pod některými z artefaktů jsou navíc zrcadla. "Jiřina pomocí zrcadel vytváří iluzorní efekt. Násobí tak hloubku exponátů směrem dolů. Díky zrcadlu často nepoznáte, kde končí hrana objektu a ten vypadá, že se se v rotaci propadá dále do hlubiny," objasnil Gajdušek.
Instalace objektů je náročná, neboť nejsou slepené ani zafixované. Při každé výstavě tak lze složit jinou variantu. "Každý z těch objektů je složen v krabicích po jednotlivých kusech a s přesností na milimetr se opatrně skládá jeden na druhý. Musí se samozřejmě hlídat stabilita a úhly jednotlivých skleněných desek. Autorka navíc vše kontroluje, pomáhá a někdy se stane, že s výsledkem není spokojená, takže některé objekty se musí částečně rozložit a zase složit zpátky. V konečném důsledku ale můžete změnit charakter daného objektu, protože záleží na dynamice a rotaci, kterou při skládání člověk objektu dodá," podotkl Gajdušek.
