Vystihnout ve stručnosti dílo malíře Viktora Pivovarova je prakticky nemožné. Snoubí se v něm barevnost i minimalismus, humor i obavy, abstrakce i realismus. V Domě umění města Brna jsou od 6. dubna do 3. července na výstavě Zahrady mnicha Rabinoviče představena především nová díla, vzniklá v posledních dvou letech, ale, jak sám autor připouští, jsou zde zároveň přítomny všechny kontexty, se kterými ve své tvorbě pracuje. U příležitosti zahájení výstavy poskytl Viktor Pivovarov rozhovor Terezii Petiškové, ve kterém mimo jiného nastiňuje své vnímání zahrad kolem nás i v nás, co soudí o roli umělce nebo jaký je jeho postoj k aktuální válečné situaci.
Viktore, vaše současná výstava v Domě umění v Brně se vztahuje k imaginární postavě mnicha Rabinoviče a obecně k fenoménu zahrad. Tématem se zabýváte dlouho, můžete nám prozradit, čím je pro vás stále přitažlivé? Proč se k němu opětovně vracíte?
Už samotné slovo "sad" ("zahrada") zní jako magická mantra a Zahrady mnicha Rabinoviče je třeba vnímat jako metaforu, jako imaginární sady. Zahrada je v lidské kultuře přítomná od počátku. Začíná to rajskou zahradou, na kterou se nabalují další a další významy. Je obrazem ztraceného ráje, který každý z nás nosí v sobě, a také touhy po něm. Mimo to jsem fascinován zahradami jako takovými. Když jsem se začal tímto tématem zabývat, pro zajímavost jsem se pustil do průzkumu toho, jaké zahrady ve světě existují. Zjistil jsem, že je to obrovský kosmos! Překrásný a úžasný! Nemám dostatek slov, abych mohl popsat tu nádheru.
Mnich Rabinovič je mým alter egem, je poustevník, žije v naprosté jednotě s přírodou, Bohem i vesmírem. Chtěl bych být jako on, a ačkoliv sám nejsem schopný tento ideál uskutečnit, mnich Rabinovič mi pomáhá povznést se nad pozemskou existenci a něco říct o tom věčném.
Vaši vlastní zahradu v Praze-Kunraticích jste komponoval tak, aby v ní měly místo všechny stromy, které zde byly v minulosti vysázeny. Je mezi nimi nějaký strom, který máte obzvlášť v oblibě?
Je tam jedna taková strašně ubohá jablůňka, která je sama o sobě velice krásná svým tvarem a architektonikou větví, a má úžasné plody. Nikdy jsem nejedl tak sladká a voňavá jablíčka jako z tohoto stromku.
Postava mnicha Rabinoviče se objevuje poprvé v roce 2006 jako součást Súter strachů a pochybností, deset metrů dlouhé kresby připomínající tóru. Zahrady mnicha Rabinoviče jsou zde pojaty jako zvláštní mapy uspořádání lidské psychiky.
V Sútrách strachů a pochybností se objevuje poprvé plán metafyzické zahrady. Sútry se skládají ze dvou částí. První jsou strachy a druhá část jsou pochybnosti. Obsahují seznamy různých lidských fobií a pochybností. A ty plány zahrad, to jsou jakoby okna do jiného světa. Takže už tehdy zahrady představovaly určitý metafyzický prostor.
Sútry strachů a pochybností obsahují řadu vyobrazení, která se blíží realismu, jenž ve své tvorbě často používáte. Výstava v Domě umění ale převážně sestává z děl, která mají značně redukovanou či abstraktní formu. Komponoval jste takto výstavu záměrně?
Většinu výstav, které jsem dělal, jsem postavil na kontrastní dramaturgii. Střídal jsem abstrakci, figurální motivy, texty a podobně. Výstava v Domě umění je celistvější, z velké části mluví jazykem abstraktního umění, ale zároveň se domnívám, že kontexty, se kterými pracuji, jsou i zde přítomny. To znamená metafyzické osamění člověka, touha po nesmrtelnosti, sen o čisté existenci zbavené traumatických stavů.
V Brně jste pořádal řadu důležitých výstav, ale opravdu významná byla především ta první, v Domě pánů z Kunštátu, připravená v roce 1989 bývalým kurátorem Domu umění Jiřím Valochem. Vzpomínáte na ni?
Jak bych mohl zapomenout? Výstava probíhala přímo ve dnech listopadové revoluce, a proto ji málokdo viděl, lidé se zabývali něčím důležitějším, než bylo chození po výstavách. Raději šli na demonstraci. Výstava pro mne představovala důležitý moment. Byla to tehdy tak trochu repríza výstavy v Kulturním domě ve Vysočanech, která se konala v témže roce, ale nakonec ji Jiří Valoch koncipoval úplně jinak. Položil velký důraz na text a slovo. Výstava se jmenovala Slovo a obraz.
Vy máte docela smůlu na vážné historické události, které často probíhaly v době konání vašich výstav. Když jste vystavoval v Domě pánů z Kunštátu, vypukla sametová revoluce, když jste chystal výstavu Moskevská gotika v Národní galerii Praha, došlo k odhalení pozadí útoku ve Vrběticích.
Chtěl bych zmínit příběh, který velmi rád vyprávím, a dokonce věřím v jeho pravdivost - ale dopředu upozorňuji, že ho nelze brát smrtelně vážně. V roce 1989 byla ve Vysočanech vystavena malá instalace, která se jmenovala Kuchyňka. Do ní jsem namaloval Černý čtverec Maleviče. Malevičův Černý čtverec představuje neskutečnou koncentraci energie, neuvěřitelnou kulturní bombu. Kazimir Malevič svůj Černý čtverec namaloval v roce 1915, ale na začátku 20. století běžel čas pomaleji, takže trvalo dva roky, než vypukla říjnová revoluce. Teď jde všechno rychleji, takže když jsem vystavil svůj Černý čtverec Maleviče v srpnu 1989, ta bomba ve formě sametové revoluce vybuchla již za pár měsíců. A teď pozor! Když jsem měl výstavu v Národní galerii a v průběhu doprovodného programu jsem upozornil návštěvníky na Černý čtverec, který kvůli výstavě vytáhla Národní galerie z depozitáře, říkal jsem jim: 'Čekejte, že se něco stane!' A stalo se!
Bohužel, v současné době do přípravy výstavy v Domě umění vážně zasáhlo napadení Ukrajiny Ruskem, i když Černý čtverec v Brně nevystavujeme. Nemohu se tak vyhnout otázce, co pro vás současná válka znamená.
Ruská vláda byla vždy k člověku i ke kultuře nepřátelská. Dnes ohrožuje život na celé Zemi. Válečná hlášení oznamují, že je bombardováno město Vasilkov nedaleko Kyjeva. V tomto městě žil můj dědeček a babička, tady se narodila moje máma. Jediná zbraň, kterou můžu držet v ruce, je štětec. Ale nemůžu touto zbraní bránit žádnou živou duši. Jsem bezmocný vůči násilí. Jsem zoufalý.
Když už mluvíme o tak vážných věcech, zkusím se zeptat, jak vnímáte úlohu umělce. Jak chápete jeho roli?
Domnívám se, že role umělce se mění. Setkávám se s mladými lidmi jen omezeně, ale mí přátelé, kteří vyučují na školách, říkají, že dnešní studenti uměleckých škol mají k umění zcela jiný vztah, že vážnost jeho poslání nevnímají. Ale nevím, nemohu to posoudit. V mládí na mě měla velký vliv poezie a hudba doby romantismu a klasické renesanční a barokní umění. A pod tímto vlivem se formoval můj vztah k umění a roli umělce.
Víte mimochodem, proč komunisti nevyhráli? Proč socialismus utrpěl porážku? Protože nebyli důslední. Nezničili knihovny a muzea. Lenin a jeho blízcí pocházeli z maloburžoazní společenské vrstvy, byli vychováni na Beethovenovi, Schubertovi a Puškinovi, nezničili staré klasické umění tak, jako tomu bylo například v Kambodži. Tam byli důslední. Tam bylo zničeno všechno. Bolševici například nechali v knihovnách Andersenovy pohádky. A všechny děti je mohly číst. Žádný režim neustojí Andersenovy pohádky. V nich je tak obrovský arzenál lidskosti, dobroty а krásy, že je schopný narušit jakoukoliv totalitní ideologii. Stejně jako obrazy Rembrandta, Boticelliho nebo Terborcha, které visely v Ermitáži a v Puškinově muzeu.
A jak byste roli umělce formulovat sám za sebe?
Jestli má umění tak velkou sílu, jak jsem popsal, tak není možné nebrat je hluboce vážně. Něco jiného je ale umělec. Když umělec začne brát vážně sám sebe, je to konec. My jsme jen nástroje, tím, kdo hraje, je někdo jiný.
Pracujete s mnoha kulturními významy, navazujete na různé historické fáze umění. Pro české umění je ale typická diskontinuita. Po etapách slibného rozvoje přichází obvykle období, kdy je mnohé přerušeno a je nutné se rozpomínat na minulost.
Ano, je to tak a mám s tím spoustu problémů. Mnozí kurátoři se domnívají, že současné umění nemá nic společného se starým uměním, s renesancí, nemluvě o gotice. To že se neustále vracím ke klasickému umění, ke Cranachovi, Dürerovi, starým holandským mistrům je pro ně nepochopitelné.
Jak vzpomínáte na Jindřicha Chalupeckého, se kterým jste se setkal v 70. letech při jeho cestě po Sovětském svazu? Tehdy cestoval po ateliérech ruských avantgardních umělců. Poté, co jste se přestěhoval v roce 1982 do Prahy, se pro vás stal důležitým teoretikem i kontaktem na českou neoficiální výtvarnou scénu.
Velmi si Jindřicha Chalupeckého vážím. Měl úžasné charisma. Poté, co jsem se přestěhoval do Prahy, za mnou po třech měsících dorazily dva kontejnery s obrazy. Ty obrazy jsem dal do nějakého suterénního prostoru a první a poslední návštěvou tohoto sklepa za patnáct let, co jsem je tam měl uskladněné, byli Jindřich Chalupecký s Václavem Boštíkem. Chalupecký byl velký odpůrce emigrace umělců. Přemlouval nás, abychom neodjížděli z Ruska. Nevím, do jaké míry měl pravdu, nebo ne. V zásadě byl proti mému příjezdu do Čech, ale přesto byl velmi laskavý a ta návštěva dvou mistrů byla pro mě iniciační. Po jejich vizitě jsem měl otevřené dveře do kruhu neoficiálních umělců.
Vraťme se ale ještě k vaší výstavě v Brně. Její součástí jsou i plastiky. Trojrozměrnými díly jste se zabýval v minulosti poměrně zřídka. Můžeme vaše nové sochy, instalované v parku u Domu umění, chápat jako zvláštní postavy z vašich obrazů Nové Eidosy?
Určitě, a nejen z nových, ale i ze "starých" Eidosů. Já jsem vlastně studoval v sochařském ateliéru, ale za prvé se mi nezdá, že mám nějaké předpoklady k sochařství, a za druhé nebyly příležitosti vyzkoušet to v praxi. Zvláště v poslední době mě ale napadalo prověřit své síly v trojrozměrném objektu. To, že mi Dům umění toto umožnil, jsem vnímal jako čistou avantýru, ale výsledek předčil všechna moje očekávání! Hurá!
