Vážení předsedové, Jóhann Jóhannsson!

Vulkanické a geotermální aktivity nejsou tím jediným, co hýbe životem obyvatel Islandu: kulturní erupce už na ledovém ostrově dosáhly takové intenzity, že si jich všímá celý svět. I proto můžeme 3.října v pražském kostele sv. Šimona a Judy uvítat jednu z významných osobností současné hudby - Jóhanna Jóhannssona.

Originální skladatel, producent a instrumentalista Jóhann Jóhannsson, jenž zkraje listopadu vydává páté autorské album Fordlândia, do české metropole zavítá v rámci svého exkluzivního turné po evropských kostelech.

Koncem devadesátých let stál u zrodu reykjavíckého uměleckého sdružení Kitchen Motors, jehož aktivity sahají od vydavatelské činnosti a pořádání koncertů, výstav či bizarních happeningů až po natáčení rozhlasových relací a produkci filmů nebo komorních oper. V roce 1999 Jóhannsson založil formaci Apparat Organ Quartet, jejíž striktně analogový zvuk a hrátky s vokodéry vzbudily prostřednictvím eponymního debutu (2002) značný mezinárodní ohlas. Skutečný zlom nicméně nastal až v okamžiku, kdy se islandský komponista, pohybující se na pomezí elektronické avantgardy, popu a posluchačsky přístupné vážné hudby, pustil do sólových projektů.

Jeho díla byla už od počátku úzce napojena na spektrum dalších disciplín, mezi nimiž dominují zejména divadlo, taneční performance a film. Jóhannssonova dlouhohrající prvotina Englabörn (Andělé, 2002), která vyšla loni v reedici, je vlastně dramaturgicky citlivě vystavěným záznamem hudby k inscenaci stejnojmenné provokativní hry Hávara Sigurjónssona. Šestnáct vkusně romantizujících miniatur pro smyčcové kvarteto, perkuse a samotným Jóhannssonem obsluhované varhany, klavír, zvonkohru a elektroniku, stojí v příkrém a funkčním kontrastu k surové chaotičnosti zmíněné inscenace.

Hudba jako opium

Elegičnost této desky se do značné míry přenesla i na následující opus Virđulegu Forsetar (Vážení předsedové, 2004). Hodinová kompozice, v níž se opakuje jediný minutový motiv, pozoruhodně využívá konceptu nepatrné kompoziční změny. Devítičlenný žesťový ansámbl (4 trubky, 4 lesní rohy a tuba) provádí pomocí drobných posunů v harmonii, melodii i dynamice jakousi hypnózu posluchače, navíc umocněnou prostředím, v němž bývá skladba uváděna.

Její premiéra se ostatně odehrála v dominantě Kouřové zátoky (jak zní doslovný překlad jména města Reykjavíku), impozantním kostele Hallgrímskirja. Interpreti byli kvůli ideální rezonanci umístěni po obou koncích chrámu, ze stropu se díky héliové náplni v pravý čas snášely modré nafukovací balónky a své udělala i souhra fyzikálních a přírodních procesů jarního islandského večera se zapadajícím sluncem, jež pronikalo mezi publikum skrze okna kostela.

Jóhannssonova postmoderní východiska a snaha o hudbu maximálně jednoduchou, emotivní a přitom zcela elastickou, z něj činí jednoho z nejvyhledávanějších skladatelů, jehož služeb rádi využívají různí avantgardní muzikanti (Barrym Adamsonem počínaje a noisovým duem Pan sonic konče) nebo tanečníci. Bez odezvy nemohly zůstat ani zřetelně kinematografické kvality jeho děl (skladby z desky Englabörn využil loni ve svém dekadentním snímku Opium - Deník šílené ženy maďarský režisér János Szász), během jejichž poslechu jako by posluchačům obrazy samovolně defilovaly před očima. V pořadí třetím samostatným albem zamlklého ostrovana se pak stal soundtrack ke komedii Dís, která byla režijním debutem absolventky pražské FAMU Siljy Hauksdóttirové.

Za duší stroje

Na své čtvrté desce nazvané IBM 1401, A User´s Manual (2006), s níž započal novou kapitolu své tvorby na slavném labelu 4AD, jako by však Jóhannsson chtěl nahlédnout do minulosti i budoucnosti zároveň. Jde o nahrávku se silným osobním příběhem v pozadí. Její nevšední titul odkazuje k archaickému počítači, jenž byl prvním rozšířeným kompjútrem na Islandu, přičemž hlavním inženýrem, odpovídajícím za hladký chod stroje, nebyl nikdo jiný než Jóhannssonův otec Jóhann Gunnarsson.

Záznam z představení IBM 1401 v Itálii (2006)

Tento nekonvenčně smýšlející muzikant brzy přišel na poněkud zvláštní metodu, jak vyextrahovat z neživé technologie její „vnitřní" hlas. Stačilo jen naprogramovat paměť tak, aby se silné elektromagnetické vlnění přístroje proměnilo v blízkosti rádiového vysílače v sérii jednoduchých, nostalgicky zabarvených melodií. Otcovo vyprávění znamenalo pro Jóhannssona iniciační krok: spolu s choreografkou a tanečnicí Ernou Omarsdóttirovou uskutečnili hudebně-divadelní projekt, jež jsme v roce 2005 mohli zhlédnout i u nás v rámci pražské přehlídky Čtyři dny v pohybu. Smyčcové kvarteto, jež původně ze záznamu doprovázelo divadelní akci, pak datel na desce nahradil šedesátičlenným symfonickým tělesem (hraje Pražský filharmonický orchestr, taktovku třímá Mário Klemens).

Jeho pražský program, s nímž se 3. října za doprovodu pěti muzikantů a VJe představí v akusticky adekvátním prostoru kostela sv. Šimona a Judy, bude sestávat především ze skladeb z nového alba Fordlândia, jež má být druhým dílem volné trilogie na téma skrytého života technologií. Ne nadarmo nechal Jóhannsson v úvodu svého debutu Englabörn zpívat ve skladbě Odi et Amo Catullovy verše artificiálním hlasem počítače. Jeho víra v to, že i umělá inteligence umí milovat a nenávidět, je dojemná a povznášející zároveň.

Foto: johannjohannsson.com