Rozhovor s bavičem
Jiří Krampol: Stáří se nebojím, s tím nehnu
05.03.2011 12:14 Rozhovor
Když se třeba zeptám, kolik je jedna a jedna nebo kolik je hodin, vlastně cokoliv - začne Jiří Krampol vykládat nějakou historku. Jiným stylem nemluví. Možná jen když dabuje Belmonda. Tento nekonečný vypravěč historek se toulá českou televizní zábavou, občas filmem nebo reklamním šotem už půl století. S dikcí rodného Žižkova a také jeho pepíkovstvím.
Co vás v poslední době nejvíc pobavilo?
Nejvíc mě pobavil jeden můj známý doktor, kterému je osmdesát osm let, bezvadnej chlap. On je myšlením pořád mladej. Ne že by si na to hrál, ale prostě takový je, i vypadá mladě. Krom toho dělal všechny možné sporty a výborně lyžuje. Nikdo by mu ten věk nehádal. Byl ve Špindlu na sjezdovce a vedle něj stála šestnáctiletá holka, ale opravdu krásná. A tenhle osmaosmdesátiletý doktor se žvýkačkou v puse se na ni otočil a povídá: "Čau, taky máš prázdniny?" Tak to mě dostalo. Chlap se nemá dát, musí to furt držet.
Taky se snažíte nedat se?
Abych vám řekl upřímně, stáří se nebojím, kolik mi je, tolik mi je. S tím nehnu. Mám takovou jednu historku, kterou říkám, když se někdo vytahuje, že je mladej. Jednou jsme s mým kamarádem Jirkou Bednářem byli u něj doma na večírku, to mi bylo asi dvacet čtyři. Oni tenkrát měli velký byt na Letné, byla tam spousta lidí a jedna holka s klukem vlezli do pokoje, kde ležela paní Bednářová, Jirkova maminka. Ta sedmnáctiletá holka se koukla jejím směrem a vykřikla: "Jé, tady jsou nějaký starý lidi." Paní Bednářová vstala a řekla: "Slečno, pojďte sem na vteřinku. Já bych se vám chtěla omluvit. Prosím vás pěkně, nezlobte se na mě, mně bylo padesát čtyři let, nezlobte se na mě, já vám přísahám, že za to nemůžu." Takže stáří jako takového se nebojím, ale děsí mě nemohoucí stáří. Představa, že se nemůžu hýbat, musí mě někdo ošetřovat, přebalovat, z toho mám panickou hrůzu. Chodím cvičit z toho důvodu, že mi to dělá dobře, víc se hlídám. Když vidím, jak vedle mě kamarádi umírají, říkám si, že už začali kácet v našem lese.
Vy jste se musel někdy o někoho starat?
To ne, ale viděl jsem jednou takový dokument a toho člověka, co ho natočil, musí pámbu zákonitě potrestat. Bylo to o herci Zdeňkovi Dítětovi, on ke konci života zůstal sám a přežíval v dost podřadném domově důchodců. Někdo ho natočil, jak o sebe nedbá, má dlouhý nehty, neostříhaný vlasy, no bylo to příšerně nechutný. Neskutečně obdivuju pana Vávru, to je neuvěřitelný. Že se dožil stovky, to je dar od pánaboha, ale vitalita, co má, je obdivuhodná. Záleží taky na tom, jak o sebe člověk dbá. Podívejte se třeba na vesnici, ono se říká, že tam lidi žijou zdravěji než ve městě, což je možná pravda, ale taky tam na sebe míň dbají. Chlap jde do hospody v montérkách. Přitom si za pár kaček v tržnici může koupit alespoň slušný tričko, ale on ne. Vůbec se nestará o to, jak vypadá. Ženská to samý - porodí dvě děti, ušije si zástěru a tím to hasne. Pak se diví, že je jí třicet a ten její Jarda o ni už nemá zájem.
Celý rozhovor si přečtete v časopisu Instinkt, který vyšel 3. března 2011.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.