Jiří Křižan: Stěhování do Beskyd? Nic lepšího jsem udělat nemohl

Řeč musí být jasná Na první pohled to vypadá, že se "zašil" do Beskyd, aby měl od všeho klid. Jezdí na ryby, chodí po lese, těší se na každé dobré jídlo. K idyle přispívá mladá žena, koně ve stáji, jezevčice Rikina a její štěňata. Život Jiřího Křižana ale nikdy nebude takhle čítankově jednoduchý.

Tři měsíce před maturitou vás vyhodili z gymnázia. Složil jste tehdy báseň "na počest" právě zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého a pojmenoval ji Odlet ušatého torpéda do hlubin pekelných. Ocitl jste se pak na šachtě jako pomocný havíř. Vyčítal jste si to někdy?
Ne. Dokážu si vyčítat, když něco zpackám nebo když někomu ublížím. Tohle ale zavinil ten lump, který otevíral cizí poštu a vyšťoural tu básničku, kterou jsem poslal kamarádovi. Na druhou stranu: minula mi šedesátka a snažím se ohlížet zpátky poctivě. A tak si říkám, jestli bych tehdy tu maturitu vůbec udělal. Katastrofálně jsem neprospíval z matematiky a z ruštiny. Takhle se mohu vydávat za oběť. Proč nemám maturitu? Protože mi to komunisti nedovolili. To zní přijatelně. Horší by bylo, kdyby mě vyrazili, protože jsem blbec, že jo.

Mnohokrát jste si sypal popel na hlavu a říkal, že s otevřenou opozicí vůči komunistickému režimu jste začal trestuhodně pozdě. Co způsobilo, že jste se k ní nakonec přece jen odhodlal?
Sám přesně nevím. Jasné je, že člověk žil v pocitu hořkosti z vlastního strachu až zbabělosti. Snažil jsem se sice nepřekročit jisté mantinely, ale ty byly dost gumové. Pak přišla zásadní zkušenost. Napsal jsem scénář k filmu Signum Laudis a vznikl z toho film, který mám rád a na který jsem pyšný. Když jsem text dával číst kamarádům, říkali mi: Ty vole, to nemůže projít. To je tak jasný, že ti to nesežerou. Film ovšem nejenže nebyl strčen do trezoru, ale pochválil ho "proslulý" kritik Jan Kliment z Rudého práva. To byla první pumelice. Pak byl film a jeho tvůrci, mezi nimi já, navrženi na státní cenu Klementa Gottwalda. Tehdy mi došlo, že nějaké psaní mezi řádky nemá smysl. Řeč musí být jasná.

Cenu Klementa Gottwalda jste tehdy odmítl.
Hned za mnou začaly jezdit šestsetřináctky. Hlavní žábou na prameni byl tehdy takzvaný ústřední dramaturg Ludvík Toman. Vůbec nechápal, o co mi jde. Vysvětloval jsem mu, že přece nemůžu přijmout cenu pojmenovanou po člověku, který poslal mého otce na šibenici. A víte, co mi řekl? "Ale jděte, to už je dávno."

Vraťme se ještě jednou k původní otázce: co přispělo k tomu, že jste v roce 1988 začal kolportovat petice? Připomenu jeden z vašich výroků: "Říkám si, škoda, starý hrochu, že ses nerozhýbal dřív."
Dlouho jsem měl pocit, že pod tlakem pořád někam couvám. A že dřív nebo později nastane okamžik, kdy se budu muset rozhodnout. Buď se podřídím systému, anebo svému svědomí. K překročení hranice šedé zóny mi pomohli přátelé, hlavně básník Petr Kabeš. Tehdy kolovala petice za propuštění Havla. Disidenti správně odhadli, že už vzniká ostřejší nálada i mezi konformnějšími lidmi, že už sbíráme odvahu. Svůj vliv na to měla uvolněnější atmosféra ve světě. S peticí jsem oslovil hlavně kamarády v divadlech, začalo se to lavinovitě šířit, Havla pustili. A ještě ten den, co vyšel z vězení, vznikl záměr sepsat další petici, Několik vět.

Vy sice často mluvíte o vlastní lenosti a ustrašenosti, nicméně i takoví konvertité šedé zóny,jako jste vy, patřili mezi výjimky. Proč bylo tak málo statečných?
Musíme si připomenout celou tu dobu. Nešlo jenom o zbabělost. Svoji roli hrála i nedůvěra v bývalé komunisty, kterých byla mezi disidenty, a zvlášť mezi chartisty, většina. Dále nevíra, že zrovna můj postoj může něco změnit. Vzpomeňte na krach osmašedesátého u nás, šestapadesátého v Maďarsku. Říkali jsme si, že když na to přijde, tak nás tady rozválcují a Západ nehne prstem. Někdo to řešil útěkem do vnitřní emigrace, jiní kradli cement, pekli prasata nebo všelijak lavírovali. O tom všem je nutné mluvit. Očištění, tedy pokání a případné odpuštění, není možné bez přiznání vlastní viny. Ty věci nelze donekonečna zakrývat. Rakousko se po válce pokusilo schovat svoji minulost za anšlus. Pod heslem "My za nic nemůžeme, oni nám sem vlítli". Šolíchalo se to dlouho. Až koncem sedmdesátých let, kdy už se zdálo, že čas rány milosrdně zhojil, přišli vnuci s nepříjemnými otázkami. To samozřejmě u nás nastane taky. Naše nevůle zabývat se normalizační minulostí pak bude muset jít stranou.

Po uvedení filmu Je třeba zabít Sekala vám kritiky vyčítaly příliš schematické rozložení sil dobra a zla. Jste si takového úskalí předem vědom, nebo si černobílé vidění záměrně pěstujete?
Naštěstí nepatřím k těm, které kritiky mrzí. Jsem radši, když jsou příznivé, ale víc se tím nezabývám. Když skončila slavnostní premiéra Sekala, kritik Jiří Cieslar uznale pokyvoval hlavou. Po nějakém čase napsal, že se mu ten film po prvním zhlédnutí líbil, ale když ho viděl popáté, zjistil, že nestojí za nic. Představuju si ho, jak si pouští film tak dlouho, až se mu přestane líbit. Teď k Sekalovi. Rozhodl jsem se napsat příběh dobra a zla. Použil jsem modelovou situaci, přiznal princip antické tragédie. Přimíchal jsem do toho prvky westernového žánru. Někomu se tohle líbí, někomu ne. Mně ano. Kovář Beran musí zemřít, protože zabil. Tečka. Není možné zůstat nepotrestán za zabití člověka. Ani v případě, že vraždí z přinucení. Čím jsem starší, tím víc mi vadí přílišné relativizování. Vezmu si na pomoc nejtěžší kalibr: Když přemýšlím o Hitlerovi, tak nenajdu jediné slůvko omluvy, nenajdu na něm jediný dobrý rys. Pokud za něj nepovažuji, že Hitler měl rád psy, které taky rád chovám. A naopak, když si vybavím třeba matku Terezu, tak vidím jenom to dobré. I kdybych se náhodou dozvěděl, že neuměla žehlit košile.

Před odchodem z politiky jste opakovaně prohlašoval, že cítíte "nebezpečí obratu doleva". Má celá ta pravicovost a levicovost podle vás ještě nějakou platnost? Není to ve světovém kontextu už poněkud vyčichlá historie?
U nás ne. Jsme pozadu. Vím, že třeba v Británii se rozdíly mezi konzervativci a labouristy stírají. I ve Spojených státech se postoje demokratů a republikánů v mnohém překrývají. Jenže za českým bagatelizováním odlišností pravice a levice pozoru ji jiné důvody. Jedním je nedostatek politické kultury. To bylo dobře vidět na opoziční smlouvě a teď na účasti Unie svobody ve vládě. Druhým důvodem je tradiční levicovost českých intelektuálů. Kvůli ní u nás neustále vítězí plebejské pojetí demokracie podle vzoru "Já pán, ty pán". Za hrdinství považujeme, když tykáme šéfovi, dobrý ředitel je ten, který si nechá tykat od vrátného. V minulosti jsme potlačovali skutečné elity vyháněním a popravováním, v současnosti ignorováním, zlobou, závistí. Kvalitní lidé si odvykli vystrkovat hlavu, najít třeba vhodné kandidáty do voleb je těžké. Lidé, kteří mají opravdu kredit, takové nabídky odmítají.

Býval jste členem ODA ,která vás dokonce v roce 1992 nominovala na lídra severomoravské kandidátky. Koho jste letos volil?
Zoufale jsem tápal. Už jsem byl rozhodnutý, že nikam nepůjdu. Až půl hodiny před vypršením lhůty jsem podlehl nátlaku, že kdo nevolí, volí komunisty. A zvolil jsem Sdružení nezávislých kandidátů. Bylo tam hodně starostů, některé ty lidi znám a mohl jsem pro ně hlasovat bez uzardění. V minulých volbách jsem volil ODS. Ovšem opoziční smlouva, postoj vůči bombardování v Jugoslávii a trapné hrátky okolo sudetských Němců mě naprosto znechutily. A Unie svobody, to jsou onuce. Od chvíle, kdy se i Jan Ruml postavil za spojení se "socany", jsem nemusel ani na chvilku přemýšlet, že bych je volil.

Oceňujete tedy postoj Hany Marvanové?
Každopádně se z nich chová nejlíp. Alespoň se snaží trvat na dodržení zásadních programových věcí i přesto, že nebude ministryní. Z toho, co předvádějí ostatní chlapci unionisti, se zvedá žaludek.

Do Branek jste se odstěhoval v srpnu 1997, žijete zde trvale už pět let. Jak svůj krok s odstupem hodnotíte?
Nic lepšího jsem udělat nemohl.

Když jste končil jako náměstek ministra vnitra, působil jste docela unaveně.
Mě to zpočátku ohromně bavilo. Věci se měnily v trysk u, nacházel jsem v tehdejším nasazení, náporu i chaosu obrovskou šťávu. Když se politika postupně dostávala do vyjetých, byť kýžených kolejí, začalo mě to unavovat. Porady, pošta, celý ten úřednický koloběh, na to nemám buňky, nebaví mě to. Taky jsem byl zvědavý, jestli mi ještě půjde psaní.

Město vám vůbec nechybí?
Tady pořád někdo je. Jezdí za mnou kamarádi z Prahy, ze Slovenska, další mám ve Valašském Meziříčí, tady v Brankách. Musíme se starat o zvířectvo, něco mi zabere hospodaření v lese, snažím se psát. Týden někdy proletí, ani nevím jak. A když můžu lenošit, lehnu si a nikdo mě k ničemu nepřinutí. O ničem nepřemýšlím a je mi strašně dobře. Nestrádám pocitem, že žiji v zapadákově.

Jak dopadl soud o vaši rodinnou pilu ve Valašském Meziříčí? Asi se ptám zpozdile.
Ne, samozřejmě, že ne. Deset let uběhlo a nic se nestalo. Soud probíhá vesele dál. Podnik je v konkursu, pila zkrachovala, ve skladech se prodávají koberce. Mým bratrům, jeden žije v Kanadě a druhý v Německu, to vůbec nejsme schopni vysvětlit.

Přesto jste se rozhodl pečovat o rodinný les a nést za něj odpovědnost. Zaskočilo vás přitom něco?
No právě ta pila, bez níž se les nedá příliš zhodnotit. Jinak je to báječná práce. Les je majetek jiného typu než fabrika, peníze nebo auto. Živý, dlouhověký, poklidný. Sem tam do toho vpadne nějaký polom, sucho nebo záplavy, kůrovec, přemnoží se lišky. Ale na to máme skvělého správce, pana Stančíka. Třeba zemáky bych pěstovat nechtěl, to je stres.

Holdujete myslivosti? Lovíte zvěř?
Ne. Rád dělám věci pořádně a k tomuhle jsem přišel moc pozdě.

Máte zbraň?
Kolt Taurus od Janka Langoše, který jsem od něj dostal k Ježíšku v roce 1992. Nestřílím z něj.

Z vašeho díla, postojů a názorů je zřejmé, že milujete dobrodružství. Kolik ho nyní v životě nacházíte? V čem tkví?
Cha! Vzhledem k mému věku je dostatečným dobrodružstvím už to, dostat se ráno z postele. Ale vážně: Dobrodružství třeba je, když sedím v noci na rybách, zabere mi velká ryba, bojuji s ní a nevím, jestli ji zdolám, nebo mi uteče, a jaká bude. Velké dobrodružství nacházím rovněž v příběhu Vladimíra Hučína, který pečlivě sleduji. Ty úděsné okolnosti! Jak je možné, že takového člověka přijedou zatknout do Přerova, kde má starou maminku, manželku a dceru, desítky ozbrojenců se samopaly a v kuklách? Načež ho svážou do medvěda jako šíleného teroristu! Hučínovu případu se teď hodně věnuji a chystám se k psaní. A víte, jaké další dobrodružství právě prožívám? Včera jsme tady se sousedem Arnoštem založili kvas na hruškovicu a teď nás čeká kvas trnkový. To znamená zajistit dostatek trnek a ten kvas udělat tak, abychom měli zase dobrou slivovicu jako vloni.