Marta Jandová: Jen razítko SuperStar je k ničemu
23.12.2009 15:30 Rozhovor
Umí být sprostá, ale drsňačka prý není. Zpívá v německé kapele „Zemři šťastný", přitom smrt jí sebrala dva nejbližší. A ve snu mluví na pětatřicetiletou Martu Jandovou její pes.
Co vás naučila SuperStar?
Spoustu věcí. V prvé řadě, co je to český a slovenský bulvár. Naučila jsem se s ním lépe komunikovat a už nenabízím srdce na dlani. Taky jsem se naučila, jak funguje televize. Jak vypadám před kamerami. A taky už se krotím i ve sprosťárnách.
Určitě si užíváte, jak se na vás a na Daře pokaždé vyřádí vizážisté.
To jo, to mě hrozně baví. Móda mě zajímala vždycky, ale spíš okrajově. Teď jsem se naučila, jak se líp namalovat, být víc ženou. Užít si to. Ale když mám volno, tak ne. Pro rohlíky nebo se psem můžu jít bez make-upu. A když jedu na větší nákup, tak si narazím čepici hluboko do očí. Nemusím se pořád ukazovat jako „krásná“, jsem rockerka, ne módní ikona.
Když jsme u toho: pořád se o vás mluví jako o rebelce, drsňačce. Necítíte se do té role vmanipulovaná, abyste víc kontrastovala s Darou Rolins?
Je fakt, že drsňačka jsem nebyla nikdy, ale takovou nálepku mám i v Německu. Asi proto, že mluvím, jak mi zobák narost. Ale na pódiu lítám, nadávám, jsem nespoutaná… takže mi ta nálepka vlastně nevadí. A necítím se jako dáma. Než abych si přelakovala nehty, radši si dám čaj nebo jdu na delší procházku se psem. Rockerky a rebelky můžou mít oprýskaný nehty.
Jak se jako zpěvačka kapely, která začala od nuly, díváte na to, že v SuperStar vyrůstají rychlokvašené hvězdičky? Nebude jim to chybět?
Myslím, že nemusí. I když je fakt, že většina rychlých kariér moc nevydrží… Ale spíš si myslím, že záleží na tom, jak člověk s rychle nabytou slávou naloží. Razítko SuperStar samo o sobě nepomůže, ale pár z nich může něco dokázat, když o tom budou přemýšlet a vědět, co chtějí.
Po nedělním finále si někdy chodíme sednout i s těmi, kteří vypadli. Ptáme se jich, co dělají. Oni na to: „No, nic nemůžem dělat, máme do března smlouvu s televizí, tak nás brzděj…“ Já říkám: „Jak brzdí? Už máte napsanou desku? Už víte, co byste chtěli dělat? Teď máte jedinečnou příležitost, můžete využít všech kontaktů, tým lidí, který je teď kolem vás, v březnu už mít nebudete.“
Když jim zavolají z nějaké firmy nebo agentury, můžeme jim říct: „Na toho pozor, ten tě chce vobrat jako rychlokvašku.“ Nebo naopak, že s ním máme dobré zkušenosti. Jinak se jim může stát, že podepíšou zdánlivě perfektní smlouvu s agenturou, ale budou vystupovat při otevírání obchodních center a benzinových pump. Po půl roce konec. Pak skončí na diskotékách, kde je budou všichni nesnášet. Jako se to stalo Tomášovi Savkovi, když mu někdo rozřízl tvář.
Když finalisté odpovídali na falešném detektoru lži, ukázalo se, jak snadno manipulovatelní a naivní jsou…
Právě, hrozí jim, že budou obětí manipulace. Oni teď spí na vavřínech, pořád mají kameru před obličejem, fotografové se za nimi ženou, kam přijdou, křičí na ně nadšené děti… ale už na těch odpadlých finalistech, kromě Bena, je vidět, že zájem opadá. Už se jim tolik netleská, když zpívají společnou píseň, a to je čtrnáct dní, co vypadli. Odumírá to hroznou rychlostí.
Ráda vyprávíte o svých snech. Co se vám na dnešek zdálo?
Tentokrát fakt nevím, ale mívám hodně barvité sny. Někdy na mě třeba mluví můj pes. Nejhorší ale je, když se mi zdá, že umře někdo blízký. To se probouzím úplně vyčerpaná a pláču. Můj táta mi ve snu umřel už několikrát.
Říká se, že ten, kdo umře ve snu, bude dlouho žít.
Já vím. Když mi to kdysi někdo řekl, tak mě to trochu uklidnilo. Ale přece jen jsme měli té smrti v rodině už hodně.
Vaše maminka podlehla rakovině, když vám bylo sedmnáct, a vašeho bratra zabil nádor na mozku. Když zpěvačka Anna K. nedávno promluvila o své nemoci, přiznala, že ačkoli má rakovinu v rodinné anamnéze, zanedbávala prevenci. Ovlivnila vás v tomto směru nějak smrt vašich blízkých?
Určitě, hodně se bojím a prevenci nezanedbávám. Když máma umřela, chodívala jsem k doktorovi každé tři měsíce, to jsem trochu přeháněla. V Německu jsem taky pravidelně chodila na všechny kontroly, teď si hledám lékaře v Praze. Ale kouřím a to je špatný. Na dva a půl roku jsem přestala, ale když jsem se vrátila do Prahy, kolegové mě zase svedli. Na vyšetření jinak chodím, abych případnou nemoc podchytila co nejdříve, ale rozumím i lidem, kteří se toho bojí, té pravdy, a proto se vyšetření vyhýbají. Já je chápu, vím, že první informace je nejhorší, ale zároveň bych je profackovala.
Jak dlouho jste věděli, že je maminka nemocná?
Dva roky. Maminka šla na operaci, pak na chemoterapii a pak se to zase vrátilo. Byla znovu na chemoterapii, bylo jí opravdu špatně, denně zvracela... Byla zoufalá, už se to nedalo zachránit. Zpočátku jsem na ni byla naštvaná... Když vám v sedmnácti umře máma, máte pocit, že vás vlastně opustila. Tehdy jsem si myslela, že dost nebojovala, že mě tu nechala, že se měla víc snažit. Nikdo vám v tu chvíli nevysvětlí, že to je nesmysl.
Váš bratr žil s nádorem deset let. Ten bojoval, ne?
Nejdřív ano, ale pak to, bohužel, trošku zanedbal. Nejdřív se to totiž zlepšilo, nádor se mu zmenšil, už se zdálo, že je vyléčený. Byl hrozně mladý, bylo mu třiadvacet. Měl takový strach, aby se to nevrátilo, že se bál jít k doktorovi, nechtěl, aby mu to řekli znovu. A když se tam po několika letech rozhodl jít, bylo pozdě.
Vaše kapela se jmenuje Die Happy, Zemři štastný. Jak ten název chápete vy? Původně je to surfařský pozdrav, jestli se nepletu.
Jo, je to takové „zlom vaz". Ale já jsem si pod tím hledala jiný filozofický výklad, líbilo se mi to, protože mám se smrtí velké zkušenosti. Představovala jsem si, jak nebo kdy může člověk umřít šťastný. Já chci žít. Tak minimálně čtyřicet padesát let a pak umřít ve spánku, ale kdybych teď umřela, tak by se dalo říct, že šťastná. Mám hezkej život, senzační blízké lidi a kamarády. Až na ta léta, kdy jsme s kapelou nevydělávali a musela jsem chodit uklízet a mýt nádobí, mě živí můj koníček a dělám jen, co mě baví. Taky jsem milovala a byla jsem milována...
A teď jste zamilovaná?
O tom fakt nechci mluvit, nezlobte se. Jsem šťastná, ale tohle téma bych vystřihla.
Ublížila jste někdy někomu?
Myslím, že jsem se spíš snažila dělat pro druhé dost věcí. I když jsou dny, kdy člověk k lidem není úplně fér. Když jsem přetažená, umím být protivná. Třeba včera jsem měla pocit, že mě všichni honí a každý po mně něco chce. Když se mě třístý člověk zeptal, kdo vyhraje SuperStar, tak už jsem nebyla milá. „Ježíšmarjá, jak to mám vědět!" odseknu. Každej z nás několikrát za život taky, promiňte, ale ten výraz je přesnej, „šlápne do hovna". Někdy bych se zfackovala, ale máme možnost se omluvit.
Třeba že vám ujede pusa?
Jo, přesně tak. Já neumím moc lhát. A třeba v SuperStar jsem pravdou i ublížila.
Narážíte na známý případ, kdy jste velmi nemilosrdně vtipkovali na účet obézní dívky, že si přes svoje břicho nemůže ani pořádně umýt intimní partie, v domnění, že to veřejnost neuvidí?
Ano. Už jsem se za to tisíckrát omluvila, ale mrzí mě to. Stává se mi to i „v životě".
Kdo je Marta Jandová (35) |
Nejstarší dcera frontmana skupiny Olympic Petra Jandy odešla v osmnácti letech do Německa. Prý především z lásky ke kytaristovi Torstenu Mewesovi (za něhož byla několik let vdaná), ale z části také proto, aby se osvobodila od stigmatu dítěte slavného otce - zpívat začala až za hranicemi, kde ji nikdo nemohl podezřívat z protekce. Se skupinou Die Happy se pozvolna prokousávali německou hudební scénou, až se z nich stala známá rocková kapela. Po rozchodu s populárním zpěvákem Sashou se opět usadila v Česku a do Německa na koncerty jen dojíždí. Zpívá v muzikálu Mona Lisa a Nova jí svěřila místo v porotkyně v Česko Slovenské SuperStar. |
Foto: archiv Nova, Robert Sedmík, ČTK
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.