Žilkova dřevěná píšťalka umlkla

Ve věku 82 let v pátek ráno zemřel ve střešovické nemocnici v Praze flétnista a pedagog Václav Žilka. Veřejnosti byl známý díky dlouholetému vedení zábavné školy hrou nazvané Dřevěná píšťalka. Médiím to sdělila dcera, herečka Veronika Žilková. Žilkův syn Štěpán Žilka řekl, že poslední rozloučení se zesnulým bude ve středu 18. dubna hodinu po poledni v katolickém kostele v Úněticích u Prahy.

K výuce hry na zobcovou flétnu, kterou vedl v duchu služby rodinnému muzicírování a kultivaci osobnosti, přidával Žilka i dechovou gymnastiku pro léčbu astmatu hraním na dechové nástroje. Správně dýchat učil v projektu Léčivá píšťalka.

Žilka se narodil 19. září 1924 v Ostravě. Obor flétna vystudoval na brněnské JAMU a v roce 1952 se stal členem Českého noneta, s nímž procestoval půlku světa. V letech 1963 až 1987 byl členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a učil též na plzeňské konzervatoři, kde v roce 1973 založil soubor Collegium di flauti.

Žilkova zobcová flétna přinášela malým i velkým pištcům nejen radost ze hry, ale též posilovala psychiku, kultivovala volný čas i společenské chování a utužovala rodinu. Žilka totiž obohatil hudební výuku mimo jiné zapojením rodičů do hry.

Profil: 

Jméno profesora Václav Žilky bylo dlouhá léta synonymem pro flétnu a především pro pozoruhodné projekty Dřevěná píšťalka, Veselé pískání - zdravé dýchání či Léčivá píšťalka. Flétnista a hudební pedagog byl známým a uznávaným zakladatelem a propagátorem myšlenky léčení hrou na zobcovou flétnu pro děti trpící respiračními chorobami.

Žilka ukázal, že s kouskem provrtaného dřeva, jakým zobcová flétna vlastně je, lze dokázat divy. Těžko už spočítat všechny ty malé i velké pištce, které flétnou naučil pomocí bránice "vyfoukávat" astma, posílil jejich sebedůvěru, psychiku a navíc jim dal radost ze hry a základ muzicírování. Do své netradiční "kouzelné píšťalky" zapojil nejen malé pacienty, ale také jejich rodiče. Bez houževnatosti profesora Žilky, jeho obětavosti, energie a smyslu pro humor, se kterými překonával občasné nepochopení a nedůvěru, by však tato netradiční muzikoterapie jistě nenašla tak široké uplatnění a neměla takovou popularitu.

Metodu léčby astmatu hraním na dechové nástroje převzal Žilka v polovině 70. let od amerického lékaře Meyera Markse, který ale nepoužíval zobcovou flétnu. Jenže právě ta se hodí i pro malé děti díky velmi malé spotřebě vzduchu. Tři desítky let pořádal letní tábory v Říčkách v Orlických horách, kam přijímal jen děti s jedním z rodičů či prarodičů. "Vnáší to do rodiny pohodu a lásku," zdůvodňoval to Žilka. V posledních letech si však stýskal nad upadajícím zájmem rodičů, kteří si nyní neumí na dítě udělat čas, a pak se diví, když ratolest sklouzne k drogám. Proto také kvůli poklesu posluchačů skončil po 27 letech cyklus Dřevěná píšťalka, který o víkendech navštěvovalo v 80. letech až 800 rodičů a dětí.

"Málokde měli tehdy lidé jistotu, že program nebude infikován marxistickou ideologií," vysvětloval popularitu pořadu Žilka. S žáky, kteří se s Žilkou nechtěli rozloučit, založil před téměř 30 lety soubor Aulos, jehož byl uměleckým ředitelem.
Žilkova škola hrou je vhodná i pro děti školou nepovinné, ale například i pro netalentované rodiče. Místo not totiž používal mimické pokyny. "Můj nejmilovanější a zároveň nejhorší žák Cyril Bouda se noty nenaučil za 17 let, paličák jeden," stěžoval si kdysi v legraci pedagog a autor řady publikací. Hrát ale jeho dlouholetý přítel a malíř, o němž Žilka napsal knihu Hudební zálety Cyrila Boudy, uměl, místo not si maloval barevné značky.

V otcových šlépějích se vydaly i dvě ze tří Žilkových dětí - Jarmila (pěvkyně a dříve harfenistka) a Štěpán (flétnista a skladatel), který otce v roce 1970 přivedl k zobcové flétně. "Na oba jsem byl velmi přísný a chtěl z nich mít muzikanty za každou cenu. Zato Veronice jsem už nad kolébkou slíbil, že ji nikdy nebudu do muziky nutit. A ona začala s flétnou sama a s chutí," vzpomínal dříve proslulý pedant na okolnosti zrození jeho školy hrou a na hudební začátky své nejmladší dcery, která ale nakonec utekla k divadlu a filmu.

Foto: archiv