Kyberšikana
Jedna fotka na Instagramu udělala dívkám ze života peklo

Stačila jedna fotka na sociální síti a mladé dívky si ve škole prožily peklo. Simona Tarabová a Kiana Knox se však rozhodly kyberšikaně čelit tváří v tvář a setkaly se s agresory, kteří je na internetu pasovali do role "školních štětek". Dnes se dívky věnují svému spolku proti kyberšikaně a společně organizují přednášky na toto téma pro žáky základních škol.

Kamarádka obou dívek bez jejich souhlasu zveřejnila na instagramu fotografii, na které jsou všechny tři slečny spoře oděné. Chlapcům z jejich školy se podařilo fotku stáhnout, a snímek tak začal putovat mezi spolužáky. Nakonec se dostal až k učitelům. Dívky dostaly ředitelskou důtku, zato agresorům se nestalo nic.

Jaká byla reakce vašich rodičů, když zjistili, že fotka putuje mezi spolužáky?

S: Mamka nejdříve vůbec nechápala celou tu reakci, kterou fotka způsobila. Věděla ale, že jsem ji nepořídila já a ani jsem ji neumístila na internet. Samozřejmě mě sprdla, že jsem pitomá, že jsem se takhle nechala vyfotit, ale stála za mnou a podpořila mě.

K: Když to poprvé slyšela moje mamka, tak si myslela, že jsme na té fotce úplně nahé, protože takhle to bylo podáno. Když pak ale zjistila, jak to celé bylo, byla na mojí straně a snažila se mě maximálně podpořit. Taky mi ale dost vynadala, že si na takové věci musím dávat pozor.

Jaká byla reakce učitelů? Snažili se vám pomoci?

S.: Velká část učitelů do nás hodně ryla, ale bylo to proto, že chtěli, abychom si uvědomily, že jsme udělaly chybu a zachovaly se špatně. Ne však všichni, našlo se pár výjimek, které stály za námi. Jedna paní učitelka, která je dnes už naše dobrá kamarádka, nás později odkázala k aktivitám, které se věnují kyberšikaně. Díky ní dnes jezdíme do škol, kde s dětmi mluvíme o rizicích internetu, jak se chránit a být obezřetný a jak postupovat, když už nějaký problém nastal. Máme navíc obrovské štěstí, čehož si moc vážíme, že nás naše škola v boji proti kyberšikaně maximálně podporuje.

K: Občas to bylo sice přehnané, ale zpětně jsme za to rády. Navíc mě to motivovalo se víc učit, protože jsem k tomu všemu nechtěla mít ještě špatné známky. Snažila jsem se "vylepšit" si reputaci dobrými výsledky. Takže jsem byla v ještě větším stresu.

Co vám pomohlo se s tak těžkou situací vypořádat?

S: Asi moje pozitivní povaha. Snažila jsem si z toho vzít jen to nejlepší, poučit se. Dnes mě samozřejmě těší i to, že pomáháme ostatním, aby se nedostali do podobné situace.

K: Já nevím. Byla jsem z toho dlouho špatná, takže jsem potřebovala čas. Hodně mi pomohl příchod do prváku, bylo to sice na stejném gymplu, ale byli tam noví lidé, což mi hodně pomohlo. Já sama jsem se dost změnila a snažila se makat, aby za mě mluvily školní výsledky a aby bylo jasné, že na to mám. Zpětná vazba od učitelů pak byla pozitivní, protože viděli, že se opravdu snažím. Takže jsem měla a mám pocit, že to má smysl.

Jak se vám podařilo získat zpátky ztracenou sebedůvěru?

K: Občas když o tom mluvím s lidmi v mé věkové kategorii, koukají na mě jako na blázna, ale já se vážně začala vyžívat ve škole. Škola mi přináší radost a motivuje mě. Dříve mi vadilo, jak vypadám, a tak jsem si řekla, že se tři měsíce nebudu malovat, ať půjdu kamkoli. Neměla jsem ráda svá prsa, tak jsem na nějakou dobu přestala nosit podprsenku. Řekla jsem si, že zkusím dělat opak toho, co běžně dělám. Pomohlo mi to srovnat se sama se sebou. Samozřejmě že nejlepší je sebedůvěru nikdy neztratit, což ale vyžaduje hodně práce. Díky naší aktivitě v Anticyber bullying project jsme například navázaly spolupráci s Projektem sebedůvěry Dove, jehož cílem je právě budování zdravé sebedůvěry u dospívajících lidí. Na jejich stránkách je k nalezení příručka "Sama sebou", která obsahuje zajímavé tipy, jak na sebedůvěře zapracovat a nenechat si ji vzít.

S: Upřímně jsem s tímhle měla ještě donedávna problém, protože jsem k sobě byla vždycky hodně přísná a kritická. Pomalu si ale začínám uvědomovat, že nemůžu být vždy ve všem nejlepší. Velký vliv na to měly právě sociální sítě, ze kterých jsem měla úzkosti, když jsem tam viděla všechny ty perfektní lidi s perfektními životy. To myslím samozřejmě v uvozovkách, protože dnes už vím, že tomu tak není, ale spousta mladých lidí má problém, rozlišit, co je realita a co je jen iluze na síti. Chtěla jsem se zalíbit ostatním, až jsem se ztratila sama sobě. Najít ztracenou sebedůvěru mi pomohla mamka, která stojí vždy při mně, Kiana - moje nejlepší kamarádka - a pár dalších blízkých přátel.

Mluvily jste o tom, že lidé jsou na internetu odvážnější, ale když jste si to s nimi chtěly vyříkat osobně, odvaha se vytratila. Poradily byste tedy obětem, že by se měly přestat obviňovat a svým násilníkům postavit čelem?

K: Ano i ne. Záleží na situaci, protože občas když jdete přímo proti agresorovi, nemusí to nejlíp dopadnout. Na našich přednáškách radíme zeptat se agresora, proč to dělá, a nejlépe z očí do očí, pokud je ta možnost. Tím toho člověka zaskočíte a ukážete, že nejste "slabí". Mnohdy také pomáhá ukázat agresorovi, že se vás jeho konání nedotýká, že máte přátele a lidi, kteří za vámi stojí a agresora to často přestat bavit.

S: Jedná-li se ale o extrém nebo když jde o cizího agresora, kdy dítě neví, s kým se vlastně potýká, existuje jen jedna rada: utíkejte se svěřit rodičům! Lidé mají problém se svěřit, ale měli by si uvědomit, že svěřit se je hrdinský čin! S rodiči potom vyrazit za policií anebo si s agresorem domluvit schůzku. Nikdy ale nemazat chaty a určitě se hodí udělat si i screenshoty konverzace, které potom slouží jako důkaz.

Jak by se měli teenageři a děti na sociálních sítích chovat? Měli by si osvojit jakousi autocenzuru, aby tak ochránili sami sebe?

S: Určitě ano, hlavně v případě, kdy je sleduje více lidí a mají otevřené profily. Není dobré sdílet všechno, kde a s kým jste, co máte nového a podobně. Nejlepší je mít profily zamčené - soukromé a regulovat si sám, koho na svůj profil pustím a koho ne. Pak také nepřidávat si do přátel lidi, které neznáte.

K: Hlavně si uvědomit, že všechno, co se jednou octne na internetu, už tam zůstane. Ztrácíte autorská práva, která získávají sociální sítě, a vy s tím nemůžete nic dělat. Každý člověk bude jednou hledat práci a je běžná praxe, že personalisté lidi prověřují na internetu. Zjistí vše, co tam dotyčný člověk za celý svůj život nahrál, sdílel... Každý by si měl několikrát promyslet, co na internet přidává, aby toho později nelitoval.