21. duben 1911: Přes 20 tisíc francouzských vojáků zahájilo dobývání města Fezu, sídla marockého sultána.
Francouzskou ofenzivu sledovala celá Evropa s velkým zájmem, jak potvrzuje třeba tato zpráva z Národních listů: "Otázka marocká každodenně a intensivně zaměstnává mezinárodní diplomacii a tisk. Je na prvním místě politického zájmu."
Vraždění Evropanů
Paříž se totiž rozhodla utišit povstání vzbouřených kmenů, které ohrožovaly město Fez a tamního profrancouzského sultána Abd al-Hafíze. Deputace z Fezu prý o vojenskou pomoc požádala přímo v Paříží. Operace byla zahájena 20. dubna 1911.
Z domorodci obklíčeného Fezu však první dny konfliktu nepřicházely žádné zprávy. Evropa se jen domnívala, co se děje za hradbami města. "Všemi zprávami, z Maroka došlými, se potvrzuje sdělení, že tam četní Evropané jsou vražděni," citoval deník Národní politika zprávu z Paříže s datací 21. dubna. A Národní listy přinesly obdobné informace o znásilňování evropských žen a zabíjení křesťanů.
Francie vyhlásila, že "vraždění křesťanů" zabrání vojensky a začala s posilováním svých posádek v Maroku. "V ministerské radě francouzské bylo 22. dubna usneseno sesíliti oddíly vysláním nových sborů ve výši 10 tisíc až 12 tisíc mužů," uvedla Národní politika a spočetla, že poté bude Francie disponovat v Maroku minimálně 20 tisíci vojáky.
Německý Panther u břehů Maroka
Francouzská invaze rozlítila evropské mocnosti, neboť dle dohody z Algecirasu roku 1906 se Maroko nemělo stát kolonií žádného evropského státu. Francie byla mezinárodními dohodami pouze pověřena, aby v zemi vycvičila místní policii a udržovala klid a mír.
Německý ministr zahraničí Wächter v reakci na zahájení bojů prohlásil, že Francie atakem porušila dohody, a tedy i Německo bude v Maroku prosazovat vlastní zájmy. Anglie zase v případě německého zásahu přislíbila pomoc Francii, takže se schylovalo ke skutečné válce.
Napětí vyvrcholilo, když 1. července 1911 poslalo Německo k marockým břehům dělovou loď Panther, nicméně nakonec se mocnosti dohodly na "mezinárodním míru" a vypuknutí světové války bylo odloženo až na léto roku 1914.
Zajímavé je, že v řadách francouzské armády bojovalo v Maroku i několik českých legionářů, konkrétně jistý Solnický a Bukovský. Ti dokonce na bojišti fotografovali a jejich unikátní snímky zveřejňoval časopis Český svět, přičemž dvě z těchto fotografií přetiskuje po sto letech i Stoletý kurýr.
Francouzské vítězství až do roku 1956
V listopadu roku 1911 pak Německo oficiálně uznalo francouzský protektorát nad Marokem, za což bylo odměněno rozsáhlými územími ve Francouzském Kongu. Malý kousek Maroka, přesně 28 tisíc kilometrů čtverečních, získalo i Španělsko, ovšem jasným vítězem celé krize byla Francie. Paříž tak díky pokoření Maroka zvětšila svoji moc o neuvěřitelných 572 tisíc kilometrů čtverečních.
To už jsme ale hodně daleko za počátkem marocké krize, který učebnice dějepisu kladou mezi 20. až 22. duben 1911. Třeba čtenáři odpoledního vydání Národní politiky z pátku 21. dubna se o počínající francouzské invazi dozvěděli jen následující: "Vzpoura v Maroku. Z Paříže (Tel. tisk. kanc.). V Marsílii připravovány jsou nákladní čluny Espagne, Aquitaine a Muluya, aby přijaly asi 2700 mužů s určením do Casablanky."
Francouzská armáda se pak v Maroku udržela až do roku 1956.
