Válka
Libye hlásí sta lidských mrtvol ve hrozných pozicích

30. září 1911: Itálie se obává o bezpečnost svých občanů v Tripolisu a posílá do Libye 30 tisíc vojáků.

Evropané rozpoutali novou válku. Všechny české deníky věnovaly v sobotu 30. září 1911 titulní stranu italskému vpádu do Libye. Tripolisko čili Libye byla před sto lety součástí Osmanské říše, vypukla tedy italsko-turecká válka.

Válka začala o půl třetí

Palcovým písmem přetiskly deníky také italské ultimatum, z něhož vyjímáme: "Protože ottomanská vláda nepřijala požadavky, vytčené v italském ultimatu, jest mezi Itálií a Tureckem ode dneška, dne 29. září, 2 ½ hod. odpoledne, stav válečný. Italská vláda postará se všemi prostředky, jež má po ruce, o bezpečnost Italů, jakož i o bezpečnost cizinců každé národnosti v Tripolisu."

Čtenář sobotních novin se dozvěděl, že Itálie vyslala k Libyjským břehům na 30 tisíc vojáků. Nebylo však jisté, kdy válečné loďstvo dosáhne pobřeží a zda už se v Africe opravdu bojuje. "Tyto události nastanou snad již dnešního dne, i lze očekávati již dnes počátek italsko-turecké války a první prolití krve na písečné půdě tripolské," předpokládalo ranní vydání Národní politiky ze 30. září.

Haldy rozstřílených těl

Krve se nakonec prolilo celé moře. Okupace Libye nebyla pro Italy snadným úkolem, takže třeba na počátku listopadu 1911 přinesl český tisk informaci, že z tripolského bojiště  docházejí "čím dále větší hrůzy", přičemž na bojištích leží "celé haldy rozstřílených těl".

Psal se počátek listopadu 1911 a italský konzul v Praze, markýz Centurione, pod dojmem těchto zpráv "obešel redakce všech listů a odevzdal v nich prohlášení, že Italové nedopustili se v Tripolsku toho, co se jim připisuje na vrub". Novináři konzulovu snahu jen lakonicky zaznamenali na dvou řádcích a dále citovali z šokujících reportáží válečných zpravodajů v severní Africe. "Co všechno zde musím vidět! Kdo by si to byl kdy pomyslil! Hekatomby starců, žen a dětí, hromadné popravy, ohromná jatka, vinní i nevinní, vše jedno," přetiskly Národní listy například líčení reportéra pařížského žurnálu Excelsior.

Jak se točí dějiny

Pověstné kolo dějin se točí různými rychlostmi a v případě vojenského zásahu v Libyi trvalo jedno otočení rovných sto let. Právě letos se totiž Evropa dostala na podobné rozcestí, jako když se v roce 1911 rozhodli Tripolis dobýt Italové.

V obou případech se řinčení zbraní vysvětlovalo vývozem demokracie, alespoň podle politických deklamací. Ultimativní výzva Itálie k odstoupení Tripolska ze září 1911 také tvrdila, že Řím musí ochránit bezpečí evropských obchodníků v Libyi a životní zájmy Itálie se zřetelem k nepatrné vzdálenosti od italského pobřeží. A vůbec v severní Africe podpořit civilizaci samu.

Napadené Tripolsko a Kyrenaika, což byly od 16. století provincie Osmanské říše, disponovaly jen malou tureckou posádkou a výhra se zdála na dosah. Byl to sice zákeřný atak, k údivu ruského vyslance v Římě však proběhl "se souhlasem celé Evropy". Francie se totiž právě dohodla s Německem na rozparcelování Maroka a Konga, Anglie držela Egypt a Rakousko-Uhersko mělo válečné zájmy na Balkáně, takže s italskou okupací nakonec jednotlivé vlády souhlasily, byť některé zaskřípaly zuby.

Doporučeno stříleti i děti

Osmanská říše zářijové ultimátum Říma odmítla a obyvatelé Tripolisu vzápětí vyjádřili obavy z masakrů. Ty opravdu začaly, sotva se Italové vylodili.

"Vidím hromady slámy, to byla vesnička. Vidím rodiny, které patrně chtěly povečeřet, sesazené kolem vyhaslého ohně. Všichni byli povražděni. Malé děvčátko uteklo, ve strachu skrylo hlavu pod víko kufru, i ono bylo zabito. Vidím sta lidských mrtvol, všelijak spletených, ve hrozných pozicích. Ohavný puch z nich vychází," vylíčil libyjskou realitu už citovaný dopisovatel žurnálu Excelsior.

Obdobně to viděl i válečný zpravodaj německého Frankfurter Zeitung: "Vojsku bylo doporučeno stříleti na ženy a děti. Dosud bylo nejméně 3000 domorodců zastřeleno. Neslýchaná ukrutenství!"

Z italského nadšení zbyla kocovina

V Itálii přitom napřed válka vyvolala nadšení a část veřejnosti věřila, že se obnovuje starověká velmoc. Jenže boje o údajně chřadnoucí vilájety, tedy správní jednotky Osmanské říše v Africe, se měnily v masakr a už koncem listopadu 1911 hlásil Řím na 8500 obětí, přičemž zabité turecké a arabské vojáky a civilní oběti nikdo ani nepočítal. "Dle posledních zpráv došlo mezi Benghasi a Dernou k nové bitvě, při které Italové ztratili 800 mužů," informoval v té době evropský tisk. Z opojení se stala deziluze. "Zdlouhavá válka o Tripolis tlumí již nadšení, stává se nepopulární v očích mas, stává se národním břemenem," popisovaly Národní listy proměnu nálad v Římě.

A ačkoli se po ročních bojích v říjnu 1912 Osmanská říše kvůli válce na Balkáně vzdala Tripolska i Kyrenaiky a svolila ke vzniku koloniální Libye, Italům se podařilo pacifikovat jen území při pobřeží a vnitrozemím nadále otřásaly guerillové války. "Staré Allah il Allah neztrácí dosud svůj vliv na duše musulmanských vojáků, nýbrž vítězí nad vojáky italskými," přemítal komentátor Národních listů a z dlouhodobého hlediska zásahy evropských vojsk v arabském světě správně odhadl jako politický lapsus: "Protože mezi mohamedány roste ze dne na den odvaha i válečný fanatismus."