Čtyři dny před volbami je podle všeho jisté vítězství sociálních demokratů. Nejisté však je, s kým vytvoří vládní koalici z rýsujících se šesti až osmi politických subjektů, které mají v poměrném volebním systému šanci dostat své kandidáty do Poslanecké sněmovny.
Zdá se, že se po vzoru krajských vlád stane koaliční nevěstou socialistů KSČM; jenže to asi nebude ke stojedničce stačit. Volební modely pak rovněž naznačují, že sociální demokraté se nemohou spolehnout ani na nějakou variantu opoziční smlouvy - na kočkopsa s dnes již marginálními straničkami TOP 09, ODS a lidovci.
Takže co si ČSSD počne, jestliže veřejně vyloučila jakoukoliv spolupráci s Babišovým uskupením ANO? K čemu jí bude volební vítězství? Asi jen k sestavení vlády a vládnutí v demisi do nových voleb v květnu příštího roku.
Ale ani tak nenastane na české politické scéně viditelno, neboť vnitřní situace v sociální demokracii připomíná stav před sopečnou erupcí. Pomineme-li dva tábory, tedy Haškovce a Sobotkovce, v řadách členstva (zvlášť v Brně, na severní Moravě a v Praze), sílí též nespokojenost s tím, jak partajní vedení a vyšší funkcionáři soustavně přezírají pravidla vnitrostranické demokracie.
Tato nákaza začala pokradmu již před deseti lety, kdy někteří poslanci a senátoři pohrdli vůlí členů strany, kteří v primárkách rozhodnou většinou požadovali, aby byl v prezidentské volbě v roce 2003 jednomyslně podpořen Miloš Zeman. Není to však jediný problém či dosud neodčiněný hřích zrady na členech. Stačí připomenout, že kandidát pro letošní prezidentskou volbu Jiří Dienstbier nevzešel z primárek. Byl nadekretován, byl shora nadiktován. A stejně tak se stalo i při sestavování kandidátek pro letošní předčasné volby.
Zmíněný centralismus funkcionářské oligarchie ČSSD není dobrou zprávou ani pro občany. Neboť jestliže Sobotka a spol. postavili vlastní zájmy nad úctu k řadovým členům a nad demokratické zvyklosti typické pro sociální demokracii v její více než stoleté historii, pak nevíme, kde hledat záruku, že s podporou komunistů takto nevyrukují proti občanům. Že nepostaví vlastní zájmy nad prospěch země. Podobně jako třeba při privatizaci OKD, kdy právě Sobotka jako ministr financí za babku střelil privatizátorovi Bakalovi 44 tisíc bytů postavených z prostředků státu i s jejich zhruba 110 tisíci uživateli. Akt jako vystřižený z Gogolových Mrtvých duší.
Nicméně pokračujme: Předvolební rvačka o hlasy může při troše představivosti vést i k další tříkoaliční vládě. K tomu nejhoršímu, co kdysi potkalo Václava Klause, Vladimíra Špidlu, Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka a Petra Nečase. Vládě, v níž se z malých stran stávají velcí tyrani. Takováto situace nejenom že vede k zamyšlení, je-li systém poměrného zastoupení správný (jakkoli volat po většinovém je z mnoha úhlů pohledu také dosti krátkozraké), ale zároveň nás jakoby odkazuje k postřehům italského politika a historika Niccola Machiavelliho, jenž v mnohém předešel svoji dobu.
Podle Machiavelliho teorie musí vladař umět poštvávat (přeneseno samozřejmě do současnosti) pravicově a levicově orientované proti sobě, vnést do jejich stran sváry a rozkol. Takovéto politické strany se pak zabývají samy sebou a obyvatelstvo hledá ochranu právě u mocnáře (a spásu například v poloprezidentském systému). Nesedí snad toto pravidlo i na Českou republiku dnešních dní?
