Čas velkých hráčů
28.08.2006 00:00
Kdo se po dvou měsících prázdnin vrátil do civilizace a naší politické reality, nemá už asi šanci pochopit jemné finesy a dramatické zvraty jednání po červnových volbách. Ovšem o mnoho větší vyhlídky neměl ani ten, kdo třeba jen minulý týden poctivě četl několikery noviny a denně sledoval troje zprávy.
Chápeme-li politiku jako divadlo, v němž se hraje o moc, pak se tu před našima očima odehrál úžasný dramatický kus, proti němuž byla opoziční smlouva z roku 1998 jen šmírou okresního formátu. Pouze ten, kdo staromilsky trvá na vnímání politiky jako služby občanům, snad mohl mít vtíravý pocit, že tu došlo k pokusu o krádež výsledků voleb a předvolební sliby se staly hadrem k čištění zahnojených holínek.
Závěr minulého týdne byl jako na houpačce. Po bitvě je jistě každý generál, přesto nelze přehlédnout, že na dramatických zvratech měly značný podíl chyby a omyly Mirka Topolánka v celém průběhu povolebních jednání. Předseda ODS se za bezmála čtyři roky v čele strany předvedl jako až překvapivě schopný politik. Neotesaného hromotluka od začátku mnozí podceňovali, on ale zvládl v ODS přechod od strany jednoho muže a vyhrál s ní hned čtvery volby. Jeho politickou maturitou mělo být povolební vyjednávání a návrat ODS po více než osmi letech do vlády. Jenže stejně jako ne každého dobrého fotbalistu pošle trenér kopat rozhodující penaltu, také ne každý dobrý politik je zároveň schopným politickým hráčem.
Topolánek od vyhlášení voleb vsadil na jednu taktiku: úzkou spolupráci s malými stranami, lidovci a zelenými. A možná to ani nebyl takový nesmysl, jak se muselo zdát každému, kdo jakž takž zvládá počty do dvou set. Topolánek totiž asi ani sám moc nevěřil tomu, že se mu povede přimět ČSSD, aby jeho trojkoaliční vládu tolerovala. V krátkých prodlevách mezi různými typy voleb se ale politika hraje také pro oko a naoko: a úhlavnímu sokovi se ani na divadle nepadá do náruče hned, ale až po složitých peripetiích a bolestné katarzi.
Kromě toho šéf ODS věřil, že si mnohatýdenním vyjednáváním lidovce a zelené natolik pojistil, že jejich obrat o sto osmdesát stupňů a příklon k ČSSD a KSČM by nutně musel být krajně nevěrohodný. V tom se ukázala prvoplánovost Topolánka, politika, ale nikoli velkého hráče. Hrubě podcenil jak Paroubkovu touhu vládnout, tak geneticky zakódovaný odkaz dávného lidoveckého předsedy monsignora Šrámka: „Být vždy při tom.“ I Topolánkův velký vzor, Winston Churchill, říkával: „Každého lze koupit, je to jen otázka ceny.“
Předseda ODS se jen tak tak nestal smutnou obětí Jiřího Paroubka, politika ne o mnoho zkušenějšího, ovšem hráče par excellence. I když měl těsně po volbách minimální šanci uhájit premiérské křeslo, strategií dryáčnické obstrukce a názorových kotrmelců šel krůček po krůčku za svým cílem. Přinutil Topolánka fakticky rozpustit trojkoalici, jednat o menšinové vládě ODS a přijímat jeho potupné podmínky. Předseda občanských demokratů docházel ťukat na dveře Kramářovy vily, byl ochoten předvádět své ministry jako cvičené medvědy, brát do vlády odborníky-mimozemšťany a na ministerstva si nasadit Paroubkem určené a prověřené kádry coby náměstky. Před závěrečným úderem ho zachránil až fakt, že předseda lidovců zřejmě přecenil proradnost vlastního členstva.
Kdyby byl Topolánek politikem i velkým hráčem, pak by hned po volbách reálně zhodnotil situaci a s nasazením vlastní integrity začal chtě nechtě jednat se sociální demokracií. V situaci, kdy ČSSD držela v ruce klíč ke všem vládním variantám, bylo nad slunce jasné, že její předseda udělá všechno pro to, aby se nenechal odstřihnout od moci. Ovšem hráč Topolánek by nenechal Paroubka laškovat s ním jako kočka s myší, ale postavil by před něho jediné dvě smysluplné alternativy: velkou koalici a předčasné volby. I když lze Topolánkovi věřit, že jeho odpor k první zmíněné variantě byl upřímný, stále by šlo o řešení čistší než opozičněsmluvní déjà vu, které se nakonec pokoušel vyjednat. Ostatně tak přímý vliv opoziční strany na vládnutí, jaký měla obsahovat dohoda mezi ODS a ČSSD, by si Klaus a Zeman do opoziční smlouvy nikdy napsat netroufli; k němu se odhodlali až po dvou letech v sérii doplňkových dohod známých jako „toleranční patent“.
Při Topolánkovi nakonec stáli všichni svatí. Kalousek, druhý velký hráč české politiky, svou životní partii překombinoval: sám sebe tím popravil, Paroubka zesměšnil a ještě více znevěrohodnil. To však nic nemění na roli velkých hráčů v politice, jakkoli je přiznání těchto kvalit lepší ponechat bez hodnotícího aspektu, neboť je těžké odpovědět na otázku, do jaké míry se snoubí politika s etikou a kde je hranice, kam až může politik v touze po moci zajít. Stejně obtížně se totiž hledá i odpověď na otázku, zda je politikovým kladem, když v opoziční lavici haškovsky lamentuje: „Dostali jsme výprask, ale slavili jsme morální vítězství.“
ODS by si měla být tohoto rizika a handicapu vlastního předsedy v dalších jednáních o vládě vědoma. Politickým hráčem se totiž člověk rodí - a svatí už příště nemusejí být nablízku.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.