Nad případem Roman Janoušek již tolik nežasnu, když si zpětně promítnu dvojdílný kasovní trhák z české produkce s názvem Topolánkova a Nečasova rozpočtově odpovědná vláda.
Vždyť sledujeme-li televizi, čteme-li denní tisk, zjišťujeme, že už od září 2010 se nejsilnější pravicový kabinet všech dob topí v jedné kauze za druhou.
Zatímco na stříbrném plátně pilní žurnalisté pátrají a prolezou i tu nejposlednější stoku, každému, kdo jen trochu sleduje tuzemské sdělovací prostředky, musí být jasné, že žádná investigace ve skutečnosti neexistuje. Vždyť ani tolik novinářů, kolik je dneska kauz, nemáme.
Aféra se vyklube, jakmile někdo někoho či něco žurnalistům "napráská". Redaktor je často jen prostředník, převodová páka. Pravá podstata věci se mu ráda skrývá. Kdo chce komu ublížit? Proč to dělá? Jaký kšeft je za tím? Důležité je ale nejprve vyhodnotit, je-li ve veřejném zájmu informaci publikovat. V případě Janouška a Béma bezpochyby ano.
Historie putování materiálů do redakcí (ale i spekulace o něm) je často však stejně zásadní jako jejich obsah. V současné kauze se nabízí pracovních hypotéz víc: odposlechy vypustil například právě souzený Vít Bárta (VV) proto, aby ukázal, co má na ostatní, když to s ním skončí špatně. Anebo pražští kmotři, aby odřízli Janouška. A tak dále.
Novinové strany zaplněné těmito spekulacemi totiž donutí vyjadřovat se druhé. Tak se třeba ukáže, že pakliže odposlechy pocházely původně od BIS, tak o nich musela s největší pravděpodobností vědět vláda, ale i prezident, kteří nezasáhli. Děsivé zjištění.
Václav Klaus dnes tvrdí, že odposlechy jsou strašně nešťastná věc, jež ničí demokracii. A zároveň v inkriminovaných letech, kdy by o nich mohl vědět a kdy zároveň bojoval s Topolánkem, uváděl, že Pavel Bém je nejlepším primátorem Prahy. Třeba ale politici došli k závěru, že záležitost Janoušek - Bém není zas ničím tak výjimečným; pánové přece jen dělali svoji práci v systému, který prostě funguje tak, jak to ilustrují odposlechy.
Ostatně je dnes často obrovské dilema pro vzdělané a zároveň slušné mladé lidi, budou-li "dělat svoji práci a sloužit systému", anebo zda se ocitnou mimo něj, dají se na astrální vědy a budou všem pro smích.
Existenci systému ilustruje fakt, že celých 80 procent zakázek zadávaných českými ministerstvy v letech 2006 až 2010 bylo přiděleno neveřejně nebo bez soutěže. Celková hodnota neprůhledně zadaných zakázek činila v tomto období 276 miliard korun. Vypočetli to doktorandi Institutu ekonomických studií FSV UK.
Zatímco však Nečasův kabient připomíná opancéřovaný pandur, který omylem zajel do bažiny afér, zatímco mladí řeší svá dilemata, na jakou stranu se přidat, časovaná bomba tiká. Jmenuje se rozklad školství, zdravotnictví, policie, sociálního a právního systému, veřejných financí. Jmenuje se rozklad státu, což je to nejhrůznější.
