Očima Martina Hekrdly
Za všechno můžou auťáky

Andrej Babiš si myslí, že vlastně žádná krize nebyla a není. A je-li v ekonomice nějaký problém, za všechno stejně může Kalousek. A ovšem - skoro jsem zapomněl - nese vinu i to, že "nemakáme". Jiní si myslí, že za všechno může zadluženost rozhazovačných států či nezodpovědných "socek", které se flákají na podpoře a debužírují, ba dokonce i bydlí "na sekeru". Mravní bahno.

Vinni jsou dlouhodobě i byrokraté regulující trh, který by jinak - kdyby ho nechali, prevíti jedni, řádit po libosti - dávno všechno vyřešil. Houf potulných moralizátorů vidí jádro věci v chamtivé sobeckosti nás všech, zvláště pak lichvářů a bankovních dealerů. Ekonomičtí mniši oprašují vize středověkých poustevníků. Život na dluh skončil! Pryč s kreditkami, plastikovými dolary, eury i korunami! Nejprve budiž zde pravda a láska. Jenom tak totiž všechno ostatní - pokrm pro naše děti i střechy nad hlavami - bude nám přidáno.

Někteří filozofové (například již zesnulý Francouz Cornelius Catoriadis) ještě před pár lety mluvili o myšlenkovém úpadku lidstva tváří v tvář "pošetilým teoriím", hlavně neoliberální doktríně deetatizace (čili odstátnění, privatizace všeho), tržní deregulace, dereglementace, ba i debilizace. Co by ti mudrcové říkali dnes, jsouce konfrontováni s libovolnou dojmologií mladistvě vyhlížejících "analytiků", vymykalo by se už asi zcela jejich chápání. Ale k čemu nám jsou, proboha, filozofové, má-li už svoji "filozofii" každá pořádná firma?

Systém pro vraky

Naštěstí stále ještě umíme počítat, tu a tam sestavit relevantní statistiky a také je pak docela dobře přečíst. Neušlo nám tedy ani dnes, že česká ekonomika, nad kterou se v létě dulo do trubek o "konci recese", se ve třetím čtvrtletí meziročně propadla o 1,6 procenta HDP, ačkoli byl očekáván propad jen půlprocentní. Nehledě k tomu, že jsme stále téměř čtyři procentní body pod úrovní roku 2008 (přesněji: 3,8 procenta), kdy se do Evropy začala přenášet "americká chřipka". Přitom naše soužení - Kalousek Nekalousek, Babiš Nebabiš - souzní s vývojem v Evropě, která ve třetím kvartálu, rovněž po vytroubeném "konci recese", výrazně zpomalila, a to i v Německu. Nikde žádní hráči pyramidových her, propíchnuté bubliny, dramatická noční jednání o bankrotujících velebankách a celých státech, a přesto ekonomiky tancují ploužák na nule. Není živáčka, na nějž lze ukázat, že za všechno může. A navíc ani ta ze zámoří odposlouchávaná Merkelová nemůže za všechno.

A zde přichází chvíle, kdy myšlenkový regres lidstva má šanci odrazit se ode dna a vstoupit na cestu k progresu. Stačí si vzpomenout, co předcházelo nikoli až pádu Lehman Brothers v září 2008, ale už americké krizi podřadných hypoték (subprime) v létě 2007. První sektor, jejž tenkrát zasáhly problémy, byl automobilový průmysl. Z linek sjíždělo čím dál méně vozidel značek Daimler, BMW, Fiat, Toyota, General Motors, Ford, Chrysler atd. Dříve než vypukne viditelná panika, jako první vždy klesá prodej aut, jsou-li spotřebitelé stále chudší. "Auťák" je drahá, přepychová, prestižní, ale i vysloveně nevýhodná soukromá investice, protože od začátku svého bytí doslova "roste pro vrakoviště". Je ale také stále hlavním produktem i ukazatelem zdraví moderního kapitalismu.

Překonaný prorok

Je to takhle: od chvíle, kdy - přesně před stoletím v roce 1913 - sjela v USA z linky Fordových závodů Lízinka (Ford T) až do podzimu 2013, se nepodařilo tento základní "konzumní statek" systému individuálních svobod (a individuální dopravy) ničím lepším nahradit. Konzumní balík s automobilem v čele se po válce výborně (a výdělečně) rozrostl do všech společenských vrstev ještě o rádia, lednice, televize, mikrovlnné trouby a víkendová sídla. Když se pak v 70. letech trh nasytil, všechno zaházeli zbožím a návratnost investic klesla, v průběhu dvou dalších dekád hledal kapitál náhradu v nových produktech, v zázračných plodech technologických inovací. Ale všechny ty videorekordéry, "písíčka", notebooky, mobily, smartfony a čím dál placatější televize s čím dál větší rozlišitelností a virtuální hloubkou se jenom zařadily, jenom vmáčkly mezi klasický sortiment bez valného zvýšení míry zisku. Falešný luft prasklé internetové bubliny (2000) se pak nutně přelil do bublin finančních nástrojů, hypoték a dluhových pák, aby se nakonec znovu vrátil k pásům automobilek, k realitě. "Korekce trhu" znamená vždycky návrat k tomu, co je možné namazat na chleba anebo v čem lze pohodlně dojet do práce či na chalupu. A jestliže tyto produkty negenerují zisk, máme problém.

Je to tu zase. Evropské automobilky (včetně ruských) jsou dnes schopny vyrobit 26 milionů vozidel ročně, ale prodají jich jen 19 milionů. V evropských závodech PSA, Ford, Opel, General Motors či Fiat se propouští nebo propouštět brzy bude po tisících. A deník Mladá fronta E15 si ve svém pátečním vydání vysázel titulek "Krize z nadvýroby nutí automobilky zavírat".

Krize z nadvýroby? S tou nás přece - coby prý neodstranitelným defektem kapitalismu - naposledy otravoval nějaký Karel Marx, který již dávno (přesně 130 let) leží na londýnském hřbitově Highgate. A který si asi nemyslel, že za všechno můžou auťáky. Jeho filozofii jsme přesvědčivě překonali. Jenom tu krizi ne.