Miloš Zeman kdysi vzkázal svému nástupci v čele vlády Vladimíru Špidlovi, že vládnout se holt musí umět. Otázkou samozřejmě je, k čemu je vládní umění používáno, zda hlavně ve prospěch ambicí daného politika, či aspoň trochu i pro "ty lidi". V případě současného prezidenta pak nejspíš platí, že co je dobré pro Miloše Zemana, je dobré i pro občany. Někdy tomu tak možná je, zdržování vzniku vlády dva a půl měsíce po volbách ale hraničí s obstrukcí.
Vůbec teď nejde o to, zda se nám soupiska jmen na papíře koaliční smlouvy dosud neexistující vlády "nepremiéra" Bohuslava Sobotky líbí, nebo ne. Jestliže se ve sněmovně najde dost hlasů pro vyslovení důvěry, bylo by dobré se někam pohnout. Ostatně, jak známo, vláda se v našem ústavním systému zodpovídá právě poslancům a nikoli prezidentovi. Ať tedy ČSSD, ANO a lidovci dokážou, co umějí.
Pokud má Zeman skutečně tak velký problém se Sobotkou, měl hned na začátku říct, že ho z těch a těch důvodů nikdy premiérem nejmenuje. Odporovalo by to sice zvyklostem, nikoli však ústavě. Aspoň bychom se zbytečně nezdržovali. Složitější je to s jednotlivými členy vlády. Experti na ústavu se víceméně shodují, že si hlava státu jejich složení diktovat nemůže.
Někteří - možná, nevíme to jistě - prezidentovi vadí: "pravdoláskař" Jiří Dienstbier, "zrádce" Lubomír Zaorálek či "nevoják" Martin Stropnický. Podle některých zpráv, o nichž informoval server TÝDEN.CZ, Zeman v pátek Sobotkovi smetl ze stolu téměř celou jeho "vládu". O situaci na frontě mezi Sobotkou a Zemanem se můžeme jen dohadovat. Leccos naznačuje fakt, že předseda ČSSD už dopředu vyhrožoval ústavní žalobou a připravuje se, že některé resorty dočasně povede sám. Čili ví, že se Zemanem to po dobrém nepůjde.
Přímo zvolený prezident, jenž tak rád hovoří o přímé demokracii, svým mlčením teď i vlastním voličům (nejspíš mnohdy stejným, co ve sněmovních volbách dali hlas ČSSD) dokazuje, že byli jako obvykle odsouzeni do role bezmocných diváků, jimž netřeba prozrazovat, o čem se (na Hradě a v Lánech) baví velcí kluci.
Vyvětrat v Lidovém domě
Jestliže by Miloši Zemanovi prospělo, kdyby "vládl" otevřeněji, o sociální demokracii to platí dvojnásob. Díky rebelii Michala Haška a dalších se jaksi zapomnělo na sebereflexi. O co tady celou dobu od voleb z hlediska ČSSD jde? Strana nakročená k jasnému vítězství se po chabém volebním výsledku musí dělit s hnutím ANO a s lidovci. A to se ví, že poteče ze sociálně demokratického programu krev, až se přejde od vágních slov v koaliční smlouvě k jejich přetavování v činy. Nakonec se nekonalo ani Sobotkou avizované vnitrostranické referendum, ani mimořádný sjezd.
Jaký mohl být "standardní" postup po volebním neúspěchu? Tak například všichni členové vedení od Bohuslava Sobotky přes Michala Haška, Lubomíra Zaorálka až po Zdeňka Škromacha by dali své funkce k dispozici. Mimořádný sjezd by je případně ve funkcích podržel, ale zavázal k jasným mantinelům, co v rámci možností musí ve vládě prosadit a za jakých okolností by se měli z kabinetu poroučet. I kdyby sjezd zřejmě nevyřešil spor mezi sobotkovci a haškovci, aspoň by se trochu pročistilo ovzduší. Do toho se ale evidentně stranickému vedení nechce.
Sociální demokraté mají dost důvodů obávat se letošních trojích voleb - do Evropského parlamentu, obecních zastupitelstev a třetiny Senátu. Zatím to však vypadá, že se v ČSSD všichni hlavní hráči především bojí o svůj holý politický život.
