Pátečník Jaromíra Slomka
Když Stalin stával nad Prahou
09.01.2015 06:00 Glosa
Každým dnem ubývá lidí, kteří zažili ten obří pomník na Letné. Chce-li kdo psát o okolnostech jeho stavby, existence i odstranění a opírat se o osobní svědectví pamětníků, nesmí dlouho váhat. Brzy nebude koho se zeptat.
Hana Píchová (nar. 1961, přednáší literární komparatistiku na univerzitě v Severní Karolíně, z Československa odešla roku 1979) napsala o kamenném Stalinovi anglický text, ten do češtiny přeložil Ondřej Prokop (podle autorky "knihu obohatil znalostmi české kultury a dějin a postaral se, abych nikdy neztrácela víru"). Pěkný svazek s velkým množstvím černobílých fotografií (snímky z demolice pořídil roku 1962 tajně sochař Josef Klimeš, ty jsou "z větší části dosud nezveřejněné") vydalo řevnické nakladatelství Arbor vitae. Má 159 stran a jmenuje se Případ Stalin (Historická a literární studie Stalinova pomníku v Praze).
Slovnímu spojení "historická studie Stalinova pomníku" se dá při dobré vůli rozumět, sousloví "literární studie Stalinova pomníku" je srozumitelné hůře. Obsah přináší užitečnou nápovědu. Výklad je členěn do tří kapitol (I. Snění o největším pomníku Stalinovi, II. Stavba na věčné časy, III. Chvatná demolice), každá z nich má dvě části, ty se jmenují: I.I Sochařské plány, I.II Básnický hold, II.I Neustálé průtahy, II.II Prozaikova ironie a III.I Konec kultu osobnosti, III.II Bohatství spisovatelovo.
O stavbě, autorovi pomníku Otakaru Švecovi a také o likvidaci onoho odiózního monstra se už opakovaně psalo, před mikrofony i kamerou mluvilo, tady autorka asi nemůže přinášet zásadní objevy a je si toho vědoma. Podnětná snad toužila být v rovině literárněhistorické. Všimla si třeba, že po druhé světové válce někteří čeští básníci Stalina oslavovali svými verši, zatímco ti, "kteří se ideologickým směrnicím nepřizpůsobili, byli naopak umlčováni. Byli přinuceni vykonávat podřadné práce nebo strádali v pracovních táborech či ve vězení. Osudy Jana Zahradníčka, Vladimíra Holana, Václava Renče a Jaroslava Seiferta jsou příkladem odvážné obrany poezie a demokratických hodnot." Jenže tak černobílé to není. Z jmenovaných byli Renč a Zahradníček uvězněni, zatímco v poválečných básních Holanových i Seifertových by se autorka se Stalinem potkala (kdyby ho tam hledala). Nenapsal snad Holan v Díku Sovětskému svazu (1945) následující verše? "Ó budoucnosti pramenitá!/ Jak vstřícně dýchla kalina,/ když zbylé temno prchlo samo/ před Světlankou, která, jako známo,/ je světlou dcerkou Stalina!" (Neodolatelný rým si pak půjčil Nezval: "zároveň kvete kalina... až do časů Stalina," rozbásnil se v poémě Stalin, vydané roku 1949 k diktátorovým sedmdesátinám Čs. spisovatelem v edici Epilion, řízené - Vladimírem Holanem.) Nevytvořil snad Holan v Rudoarmějcích (1946) bizarní novotvar, když psal o "krušných lomech čtvrté pětiletky,/ v kterých se doluje na jasný kámen zvaný stalinit"? Také Seifert v poválečné euforii apostrofoval generalissima (Píseň o svobodě, 1946): "Vy, kdo jste starší, svět už změňte,/ ať všechna bída pomine./ Buďte nám zdráv, náš prezidente,/ buďte zdráv, velký Staline". (Ladislav Štoll v roce 1950 vyčítal Halasovi, Horovi a Seifertovi, že po roce 1929 "už nenašli slova verše pro Stalina". Drze lhal.) Jak říká Miloš Jakeš ve své červenohrádecké one-man show: "Prostě složitý."
Paní Píchová si všimla také próz, tuzemských i cizích (viz Elsa Trioletová: Le Monument, Paříž 1965, viz Aaron Hamburger: The View from Stalin's Head, New York 2004), v nichž se píše o pražském Stalinově pomníku. Listuje v knížkách Alexandra Klimenta či Oty Filipa, věnuje pozornost Hrabalovu Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet, z povídky Zrada zrcadel vyvozuje, že "demolice gigantického generalissima pak signalizuje konec kultu osobnosti v Československu". Bystrá! Nevpašovala do spisu svoje písemné přípravy na univerzitní přednášky? Severokarolínským studentům samozřejmě může namluvit skoro cokoli, třeba že Italská, stalinistická báseň Milana Kundery, se díky dedikaci Janu Trefulkovi stala polemikou "s omezováním svobody slova" (!), že Jan Masaryk zemřel "tři týdny po komunistickém puči" (ve skutečnosti dva, ale to je Američanům fuk) nebo že socialistický realismus "Hrabal pochopitelně nikdy nepřijal" (spíše nepochopitelně; když byl po válce krátce členem KSČ, jistě zkoušel brát doktrínu vážně, naštěstí mu došlo, že jedno i druhé je hloupost, jeho stranická legitimace i socialistický realismus).
Pointa příběhu o Stalinově pomníku je téměř románová, ilustrovaná "cimrmanovskou" fotografií. V Pikovicích u Prahy prý leží v jedné zahrádce kus žuly, "snad opravdu část Stalinovy boty". Vdova po střelmistrovi pracujícím na demolici "jí po léta užívá jako lavičky". Má z ní "dobrý výhled na cestu".
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.