Kmoníček: Studené válce kvůli Ukrajině lze předejít

Studené válce mezi Západem a Ruskem lze stále ještě v rámci ukrajinské krize předejít. Obě strany však musejí začít o Ukrajině přemýšlet ne jako o sféře svého vlivu, ale jako o suverénním státě. Pro Kyjev je jediným rozumným směrem vyváženost mezi mocnými sousedy, napsal ředitel zahraničního odboru Pražského hradu Hynek Kmoníček v komentáři pro portál euobserver.com.

Napětí a nedůvěra mezi Ruskem a Západem stoupá. To vedlo některé komentátory k tomu, že mluví o nové studené válce. Podle mě se spíše nacházíme na křižovatce. A doufám, že podobně krajnímu scénáři se stále lze vyhnout.

V České republice víme až příliš dobře, jak složitý je region střední a východní Evropy, a jaké strádání mohou geopolitické spory přinést obyčejným lidem. Až příliš dobře rovněž víme, jak sporná může být role Ruska v našem regionu. V roce 1945 jsme přivítali vojáky Rudé armády jako osvoboditele a přemožitele nacismu, jen abychom je za více než dvě desetiletí viděli přicházet jako okupanty.

Evropané musejí vést s Ukrajinci o budoucnosti vzájemných vztahů zodpovědnou diskusi na odpovídající úrovni. Ekonomická spolupráce mezi EU a Ukrajinou by bezpochyby byla přínosná. Někteří evropští vůdci včetně českého prezidenta Miloše Zemana však neskrývají pochybnosti v otázce ukrajinského členství v NATO.

Jedním z řady nedorozumění nedávné minulosti byla iluze, že Ukrajina se k alianci připojí v blízké budoucnosti. Tento krok by nejen ignoroval složitou geopolitickou realitu, ale nebyl by rovněž v souladu se současnou politikou západních států.

K poskytnutí přímé vojenské podpory Kyjevu v boji proti separatistům v oblastech Luhanska a Donbasu panuje na Západě odpor. Evropa čelí vlastním vnitřním obtížím a sotva může sama o sobě podpořit hroutící se ukrajinskou ekonomiku. Sankce, které jsme uvalili na Rusko, se ukázaly být pouhou demonstrací jednoty Západu bez praktického dopadu. Jsme k sobě upřímní? Jsme opravdu připraveni zaplatit nezbytnou cenu? Nebo jsme jen vzbudili falešné naděje mezi Ukrajinci?

Zjevně jsou to oni a jejich politická reprezentace, kdo ponese břemeno orientace zahraniční politiky země. Nikdo jiný nemá právo rozhodnout to jejich jménem.

Podívejme ze však do očí nepříjemné pravdě: jediný rozumný směr pro Ukrajinu je politika vyváženosti mezi jejími mocnými sousedy - Ruskem na východě a NATO a EU na západě. Pohyb ve složitém geopolitickém prostředí východní Evropy bude bezpochyby náročný. Příklady z minulosti nicméně dokazují, že taková politika je nejenom možná, ale zároveň potenciálně velmi výhodná. Neutrální země jako Rakousko či Finsko byly v době studené války daleko tomu, aby se staly zdevastovanými nárazníkovými zónami. Právě naopak, byly známy jako kvetoucí a respektované státy.

Domácí úkol má nyní nejen Ukrajina a Západ. Snahu o uklidnění situace musí dát najevo také Rusko. Většina z nás má jisté porozumění pro hluboké historické a kulturní vazby mezi Ukrajinou a Ruskem a má povědomí o významu Ukrajiny pro ruskou historii. Sotva však někdo může souhlasit s použitím tvrdé síly proti suverénnímu státu. Pokud chce Rusko zůstat pro Ukrajinu atraktivním partnerem, musí používat výhradně prostředky měkké síly.

Stojíme na křižovatce. Pokud se vydáme špatným směrem, riskujeme spirálu nedůvěry a konfrontace potenciálně ústící v další studenou válku. Příznaky již můžeme vidět. V oblastech, kde existuje konkurence mezi Ruskem a Západem, jsme svědky narůstajícího chaosu, bezpráví a násilí. Ukrajina je jedním smutným příkladem. Dalším je Levanta, kde rozdílné zájmy světových velmocí přispěly k destabilizaci Sýrie a tím umožnily expanzi takzvaného Islámského státu, zřejmě nejhroznější teroristické organizace naší doby.

Jako lékařsky potvrzený optimista věřím, že jsme ještě neztratili správnou cestu, která povede k míru a prosperitě na Ukrajině a k lepšímu politickému prostředí na celém světě. Současný mírový proces vedený společně Francií, Německem, Ruskem a Ukrajinou je krokem správným směrem. Ale je to pouze první krok. Rusko i Západ musí začít o Ukrajině přemýšlet jinak. Nikoli jako o vytoužené sféře vlivu, ale jako o suverénním státě toužícím po důstojnosti, prosperitě a stabilitě, napsal Kmoníček.