Známá próza Milana Kundery Kniha smíchu a zapomnění vyšla česky poprvé roku 1981 péčí manželů Škvoreckých v jejich torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers, teď se o druhé vydání v autorově mateřštině postarala Jitka Uhdeová z brněnského nakladatelství Atlantis (260 str.).
Snad by nebylo třeba o edici psát, kdyby autor předložil původní text, jenž byl už dávno přeložen nejen do francouzštiny (ještě před první českou edicí), ale i do dalších jazyků. To se však nestalo. Milan Kundera (88) nové vydání odlišil od toho původního, jak sám píše v autorské poznámce, "mnohými změnami, škrty a novými nápady". Nových nápadů není mnoho, zato škrty jsou frapantní. Ovšemže i na takové pošetilé počínání má spisovatel právo.
Pokud měl autor něco škrtnout, tak snad svou mystifikaci s Gottwaldovou čepicí na snímku z 21. února 1948. Když Klement Gottwald vystoupil "na balkon pražského barokního paláce, aby promluvil k tisícům občanů", Vladimír Clementis byl podle Kundery natolik "starostlivý", že "sundal svou kožešinovou čepici a posadil ji Gottwaldovi na hlavu". Čtyři roky nato "Clementise obžalovali ze zrady a pověsili", vyškrábali "z dějin a ovšem i ze všech fotografií". Snaha o efektní pointu si vynutila zmrzačení historické pravdy: "Od té doby stojí už Gottwald na balkoně sám. Tam, kde býval Clementis, je prázdná zeď paláce. Z Clementise zbyla jen čepice na Gottwaldově hlavě." Ale ne, na neretušovaném snímku má Clementis na hlavě klobouk. Představa, že by náhradou za papachu pro Gottwalda dostal od někoho ze soudruhů jinou pokrývku hlavy, je absurdní.
Milan Kundera škrtal na jiných místech. Třeba celou tuto pasáž (v torontském vydání na str. 190-191): "Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám... / Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga. / Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být."
Proč? Bál se snad eventuální Gottovy žaloby? Obětoval i tyto věty (str. 196): "Kolem pódia bloudily přízraky skácených pomníků a nahoře stál prezident zapomnění s červeným šátkem kolem krku. Děti tleskaly a provolávaly jeho jméno. / Už uplynulo osm let od té chvíle, ale v hlavě mi stále znějí jeho slova, jak letěla přes kvetoucí větve jabloní. / Děti, vy jste budoucnost, říkal a já dnes vím, že to mělo jiný smysl, než se na první pohled zdá. Děti nejsou budoucnost proto, že budou jednou dospělí, ale proto, že lidstvo se bude přibližovat čím dál víc dítěti, že dětství je obrazem budoucnosti. / Děti, neohlížejte se nikdy zpět, volal a znamenalo to, že nesmíme nikdy dopustit, aby budoucnost klesala pod tíhou paměti. Vždyť děti jsou také bez minulosti a jen v tom je tajemství čarovné nevinnosti jejich úsměvu. Historie je sled pomíjivých změn, kdežto věčné hodnoty trvají mimo historii, jsou neproměnné a nemají potřebu paměti. Husák je prezident věčného, nikoli pomíjivého. On je na straně dětí a děti jsou život a život, to je vidět, slyšet, jíst, pít, močit, defekovat, vnořit se do vody a pozorovat oblohu, smát se i plakat. / Říká se, že když Husák domluvil svou řeč k dětem (to už jsem zavřel okno a tatínek se už zase chystal nasednout na koně), Karel Gott vystoupil na pódium a zpíval. Husákovi tekly slzy dojetí po tváři a slunečný úsměv, který odevšad zářil, spojil se s těmi slzami. Velký zázrak duhy se sklenul v té chvíli nad Prahou. / Děti zvedly hlavy vzhůru, viděly duhu a začaly se smát a tleskat. / Idiot hudby dozpíval píseň a prezident zapomnění rozpřáhl ruce a zvolal: ,Děti, žít, to je štěstí!'"
Na hodnocení literární síly Knihy smíchu a zapomnění je asi pozdě. Už dávno byla zvážena, stala ocejchovanou položkou v literárním dějepise a patří do kánonu českého písemnictví dvacátého století. Ve své původní verzi.
