Březnová míra nezaměstnanosti v České republice dosáhla 3,5 procenta. Je nejnižší v Evropské unii, a když už si myslíme, že nemá kam klesat, čísla za další měsíc nás opět vyvedou z omylu. Tuzemský trh práce je v rovnováze, nezaměstnanost na své přirozené míře - tedy ve stavu, kdy každý, kdo chce pracovat, práci dříve či později najde.
Jestliže ještě před pěti lety platilo, že firmy mohou zájemce o místo přehazovat vidlemi, dnes už je karta dávno obrácena. Navrch mají jednoznačně zaměstnanci a jsou to právě oni, kdo si mohou vybírat, pro koho pracovat budou a pro koho ne. A ještě ke všemu se nemusejí nijak žinýrovat při vyjednávání o mzdě. Kdy naposledy u nás nominální mzdy rostly o více než sedm procent za rok? Možná na počátku devadesátých let, jenže to zvyšování mezd sotva drželo krok s rychlostí, jakou zdražovalo zboží v obchodech.
Česká ekonomika jede na plné obrátky, je živena ochotou utrácet jak ze strany domácností a firem, tak díky poptávce ze zahraničí. Německem, Evropou, světem. Pro společnosti je to období poměrně složité. Podle různých posledních odhadů chybí na našem pracovním trhu 180 až 250 tisíc lidí. Poprvé od roku 1997 je nabídka pracovních míst větší než počet dosažitelných zaměstnanců. Hrůza. Na jedno volné místo připadá méně než jeden člověk.
Radují se zaměstnanci, radují se odbory, raduje se vláda. Podniky ale už musejí odříkat zakázky, protože poptávané zboží nemá kdo vyrobit. Přitom všechny možné podnikatelské svazy a komory déle než rok apelují na vládu, aby situaci pomohla řešit. Aby urychlila proces získávání pracovních víz v zemích, jako je Ukrajina nebo Bělorusko. Výsledek je jako vždy, když se do něčeho pustí stát, tristní. Aby se neřeklo, dorazí k nám asi dva tisíce Filipínců a Mongolů. Jenže až tehdy, když se do věci vložila Hospodářská komora ČR, tedy sami podnikatelé. Problém je v tom, že mzdové hody nevydrží věčně. O nástupu další hospodářské recese se sice hovoří stále častěji a hlasitěji, občas se objeví signály, které její příchod věští, ale ekonomika jako by si toho nevšímala a roste vesele dál. Přesto - či právě proto - je třeba vztyčit varovný prst. Občas mi totiž připadá, že jsme propadli podobné euforii jako svět ve dvacátých letech minulého století. Tehdy si také skoro všichni mysleli, že prosperita potrvá donekonečna, ale ještě před koncem dekády svět upadl do největší krize v historii.
Něco podobného, byť v menším měřítku, nám hrozí i dnes. Proto bychom měli v mimořádně dobrých časech myslet na zadní kolečka, a pokud je to jen trochu možné, využít současného mzdového boomu k vytváření úspor pro hubenější léta. Jakmile recese propukne, dnes nedostatková pracovní síla bude rázem příliš drahá, a tedy přebytečná. Firmy, jež začnou ztrácet odbyt, budou chtít logicky snižovat své náklady. A kde jinde šetřit v první řadě než na výplatách?
Zájmem podnikatelů v takové situaci sice není propustit co nejvíce lidí, ale často není zbytí, protože na snížení mezd je ochoten přistoupit jen málokdo. A odbory už vůbec ne. Proto je třeba brát jejich rétoriku o rychlejším růstu mezd velice vážně a pokoušet se jim vysvětlovat, že tím pouze zadělávají na budoucí problémy.
V tom může velmi pomoci vláda, ať už je ve stavu demise, nebo se opírá o důvěru dolní komory českého parlamentu. Ta poslední většinová, jíž předsedal Bohuslav Sobotka, byla vůči odborům vstřícná ažaž. Lze to chápat. Zní totiž hezky, když můžete říci, že jste se svým způsobem přičinili o růst příjmů obyčejných lidí. Že se tím také zasazujete o rychlejší a mohutnější zvyšování nezaměstnanosti v budoucnu, už tak sexy není. A politici to ani nepřiznají. Proč by měli? To už není jejich byznys.
