Nový kabinet stále nemá ministra zahraničních věcí na plný úvazek. Není prý potřeba. "Když není ministr, neznamená to, že diplomacie nefunguje," řekl TÝDNU premiér Andrej Babiš. V normální zemi jde o druhé nejprestižnější křeslo po předsedovi vlády a zastávají ho výrazné osobnosti, jež se často stávají premiéry či prezidenty nebo zemi zastupují ve významných funkcích v mezinárodních organizacích. Kdysi to platilo i v tuzemsku.
První československý ministr zahraničí Edvard Beneš pomáhal zakládat předchůdkyni OSN, meziválečnou Společnost národů, které krátce i předsedal. Poválečný šéf diplomacie Jan Masaryk byl sice svým výkonem poněkud diskutabilní, ale na každý pád byl jako nositel myšlenek svého otce legendou. I první polistopadový "zaminir" Jiří Dienstbier byl ostatně víc než jen šéf diplomatů. Charismatický symbol revoluce otvíral Československu dveře do Evropy a byl výraznou figurou vedle Václava Havla a Václava Klause.
A pak nuda. Jako kdyby nás zahraniční politika zajímala jen ve zlomových okamžicích, ale jakmile je jasné, že jsme nezávislí, nebo naopak okupovaní, přestaneme to řešit a na prestižní post dáme pana Nudu. Po vzniku samostatné České republiky diplomacii šéfovali ve stínu Hradu a Strakovky spíš nenápadní Josef Zieleniec, Cyril Svoboda či Lubomír Zaorálek, nebo rovnou kariérní diplomaté typu Jana Kohouta nebo Jaroslava Šedivého. Výjimkou jsou snad jen Karel Schwarzenberg navazující na Václava Havla nebo, uf, Jan Kavan proslavený bratříčkováním s Palestinci a zájmem o to, jak vystoupit z NATO.
Druhá Babišova vláda nezájem o ministerstvo zahraničí dovedla k dokonalosti, úřad řídí ministr vnitra Jan Hamáček. Premiérovi to nevadí. Není divu. Sám tvrdí, že i kolos jako Agrofert lze řídit z domova po SMS, tak proč by Jan Hamáček nezvládl zahraničí jako brigádu k vnitru? Primárně je křeslo neobsazené, protože prezident Miloš Zeman odmítl kandidáta ČSSD Miroslava Pocheho a premiér ustoupil a nešel kvůli tomu s Hradem do sporu. Důvodem mohou být speciální vztahy Babiše a Zemana, nátlak na ČSSD nebo obava předsedy vlády z ústavní krize, kdyby spor o jmenování ministra řešil až Ústavní soud ČR. Pokud by totiž rozhodl, že prezident musí jmenovat ministra na návrh premiéra, a hlava státu to přesto neudělala, nikdo neví, jak dál postupovat. Muselo by dojít až k impeachmentu?
Na druhou stranu to však vypadá, že neobsazené "zamini" vadí jen Miroslavu Pochemu, jenž ho zatím řídí jako poradce. Ostatní aktéři se tváří, že se nic neděje. Vždyť jde jen o diplomacii.
"Zahraniční politika české elity nezajímá, protože jí nerozumějí - a nerozumějí jí, protože je nezajímá," popsal trefně vztah místních politiků k dění za vlastními humny politolog Petr Robejšek. Čím to je?
Možná můžeme být hrdí na to, že na rozdíl od Rusů, Američanů, Britů nebo Francouzů nejsou naši politici žádní imperialisté, kteří by chtěli ovládat cizí národy. Jenže ony jim jsou úplně fuk. Český průmysl vlastní zahraniční majitelé a tuzemští podnikatelé se orientují hlavně na evropský trh, kde naštěstí české politiky nepotřebují. Za vrcholný výkon ministerstva se považuje naložit letadlo spřátelenými byznysmeny a odletět s nimi na výlet do exotické země nebo se opít do Ruska. Říká se tomu ekonomická diplomacie.
Státníky ministerstvo nezajímá, protože zahraniční politiku řídí premiér a prezident, takže za tvůrce zahraniční politiky se může označit málokterý z polistopadových ministrů. Ministr ani nevládne mocnému úřadu s velkým rozpočtem, tudíž nemá co rozdávat.
Zahraničí bohužel nezajímá ani voliče. Češi se po dvou staletích konečně dočkali etnicky čistého státu obývaného pouze potomky praotce Čecha a už se nemusejí stýkat ani potýkat se Slováky, Maďary, Židy či Němci, už se nemusejí vyrovnávat s jinakostí a učit jazyky. Cizí svět se přece má přizpůsobit hodnotovému žebříčku českých Pepíků a Mařenek. A na to ministra zahraničí nepotřebují. Beneš i Masaryk se obracejí v hrobě.
