Pátečník Jaromíra Slomka
Na Knížecí

Půlstoletí už vládne české poezii Karel Šiktanc (86); na vrchol se dostal v době, kdy tam byla trošku tlačenice, Seifert, Holan, Hrubín, Kolář, Mikulášek, Skácel... K nim z hlubin třicetiletého zapomnění překvapivě vyletěl ještě Blatný, jenže ti všichni už postupně odešli a Šiktanc nahoře zůstal sám. Poslední král bez následníků.

Naštěstí ne jako pouhé ztělesnění vzpomínky na svou slavnou minulost, nýbrž jako básník stále aktivní, dělný. Teď mu vyšla novinka, tradičně v nakladatelství Karolinum. Bez fanfár, bez propagace, až příliš tiše a nenápadně, jako by univerzitní vydavatelský dům už nestál ani o čtenářskou pozornost (o tu mediální, zdá se, neusiloval nikdy). Ale to je koneckonců vedlejší. Hlavně že sbírka Na Knížecí existuje - jednou provždy.

"Pražská preludia" (upřesňující podtitul) se vešla na padesát stránek v měkké vazbě, ilustrace dodal tradičně Jan Koblasa, o (typo)grafickou úpravu se postaral - rovněž tradičně - Zdeněk Ziegler. Můžeme svazeček otevřít kdekoli - a hned víme zcela jistě, koho čteme. Třeba Tvrz začíná takto: "Svítilo se tu laternou/ zažíhalo se loučí/ A láska byla za věrnou/ Za přítrž/ Za lež nádhernou...// troufalou/ zoufalou// vším co si naporoučí" - ano, takto voní květy v zahradě Šiktancovy poezie, všechno je tu specifické, jejich barvy i tvary, originální zdrobněliny ("aperitívek", "pinkáníčko"), slovní či spíše hláskové hříčky ("A poštolky apoštolky"), ale třeba i zvětšené mezery mezi některými slovy, i ta pozapomenutá "laterna" je výmluvná; tak už lucerně asi málokdo říká, jenže Šiktanc to slovo pronese docela samozřejmě, dokonce opakovaně, kde jen už jsme na ně v jeho poezii narazili? Čtenář musí svést zápas s vlastní zapomnětlivostí, zatím ještě vítězný: "Exulant Blatný v promáčené košili/ stál v půlce ostrova laternu/ nad hlavou" - to čteme v básni Štvanice (sbírka Ostrov Štvanice, 1991).

Karel Šiktanc je stále stejný, tedy stále stejně velký, a přece sbírku od sbírky (předposlední Čistec vyšel v prosinci 2012) i jiný, moudřejší, zralejší, možná úspornější v práci se svým kapesním jazykovým ohňostrojem. A rafinovanější ve formální rovině. "Pražská preludia" bourají hranici mezi básněmi a básnickými prózami. Zatímco v Mariášcích (1970 do stoupy, řádně knižně až 1996) je hodně slov na konci řádků, kam by se ovšem pohodlně vešla celá, roztrženo, rozseknuto, jako by básník urputně dokazoval, že nejde o verše, ač rytmus slabik nelze ani takto krutě potlačit, tady se slova dělí jen na šesti místech - gesto je velkorysejší (kři-čí, o-přít, vynechá-vají, spat-řený, Národ-ního, zít-řejší).

Seifertovsky jímavá a současně holanovsky syrová ohlédnutí se vracejí až do chlapectví: ani ne šestnáctiletý student "Amerlingova [učitelského] ústavu" má "v šest své první pražské rande" - zrovna 14. února 1944, v den spojeneckého bombardování Prahy. Hoch jde s děvčetem, jehož jméno i věk nám zůstávají utajeny, až do Hodkoviček (asi po nábřeží: "Most Palackého byl Mozartův"), probuzený cit ignoruje hrůznou realitu ("A vzít ji za ruku bylo stokrát přednější/ než ta tíseň"). Kolik slov potřebuje básník k vylíčení atmosféry onoho večera? Ani ne třicet: "Světlomety. Slídové tváře. Kolísala mha/ i šero. A všecko dokořán se náhle nějak/ pominuté rozjíkalo, roztikalo jako by zotvírané/ vnitřnosti všech náramkových hodinek. Jak by/ z nich třásli duši."

Připomíná se tu (v básni I hanba) také jeden mezník v dějinách české literatury, ale není to opakování (viz básně Smrt Vladimíra Holana a Pohřeb Vladimíra Holana ze samizdatových Sakramentů, 1985), spíše prohloubení pohledu: "I hněv Z nás pár Z toho řídka/ Z toho poloprázdna k sezení i k stání" - ano, velká obřadní síň strašnického krematoria byla ve čtvrtek 10. dubna 1980 příliš rozlehlá pro těch pár lidí, kteří si museli datum posledního rozloučení vypátrat, neboť Komunistická strana Československa, která vždycky věděla nejlíp, co a jak, a která chtěla vládnut nad životem i smrtí, vystrašeně rozhodla, že prostředky hromadného sdělování budou smět o pohřbu referovat až po něm.

A s básníkem jsme zase (i v tomto případě detailněji) na štvanických tenisových kurtech ("cihločerveně prostřeno"), kde pracoval jako hlídač v době, kdy byl zbaven publikačních možností a kdy republiku řídili Husák, Jakeš, Štrougal, Indra, Štěpán...

Možná jsou všechny výklady i glosy zbytečné. Třeba stačí jen upozornit na samu existenci básnické sbírky. Ten, kdo věří, řečeno se Seifertem, "v neumořitelnou sílu poezie", kdo ji potřebuje k životu, nového Šiktance si opatří a prožije s ním čtenářskou závrať - z výstižnosti básnického slova, z působivosti čerstvých metafor, z přesnosti pojmenování světa kolem nás i v nás.