ODS už minimálně počtvrté ve své historii vyhlašuje vstup do nové éry. Tentokrát by ten předěl mohl být opravdovější než kdykoli dříve. Z jednoduchého důvodu, ještě nikdy modrá strana tak neklesla, neocitla se v existenčním ohrožení, jako po říjnových volbách.
První "nová ODS" vznikla na přelomu let 1997/98, po slavném "sarajevském atentátu" na Václava Klause. Co tehdy nefungovalo? Oficiálně byl problém jediný - neprůhledné financování strany. Jenže jeden mrtvý sponzor z Maďarska a neexistující dárce z Mauricia by stranu ještě nerozložili. Spíš se natvrdo ukázalo, že mezi politiky ODS a privatizátory v časech eldoráda 90. let existovala zvláštní symbióza. Jak to nedávno řekl někdejší předseda vlády Jan Stráský v rozhovoru pro Hospodářské noviny: "Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci... byl veden myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky." Porevoluční euforie spočívající ve víře, že z klausovského kapitalismu všichni zbohatneme, na konci 90. let dostala těžkou ránu.
Tehdy však byl Václav Klaus ještě plný síly a jeho odpůrci Jan Ruml, Ivan Pilip či ještě před tím Josef Zieleniec se ukázali jako horší stratégové. Klaus dokázal de facto sám ze sebe vyždímat slušný výsledek ve volbách v roce 1998 a uzavřít s Milošem Zemanem opoziční smlouvu. O čtyři roky později ho ale porazil Vladimír Špidla.
Pak přišel další zlom. V roce 2002 na kongresu ODS překvapivě vyhrál Mirek Topolánek. Šlo o zákulisní dohodu stranických regionů s jediným cílem - odstavit tehdejšího favorita Petra Nečase, jenž hrozil kazit spolustraníkům kšefty. Topolánek se chvíli zdál být energickým rozbíječem všeho špatného z Klausovy doby včetně některých vazeb na byznys. Ve skutečnosti si však přivedl Marka Dalíka a vytvořil si své vlastní. Dýchánky v záhadně pronajaté vile v Toskánsku netřeba připomínat.
Skončilo to opět hlubokou krizí - pádem Topolánkovy vlády zapříčiněným neukojenými ambicemi a následnou pomstou skupiny kolem Vlastimila Tlustého. ODS byla snad ještě více než v roce 1997 považována za stranu "kmotrů", což je slovo, které, jak známo, vymyslel sám Topolánek. Proto v zájmu partajní sebezáchovy musel přijít "pan Čistý" Petr Nečas. Opravdu, dlouholetý místopředseda snad skutečně upřímně své kolegy za paktování se s ekonomickou šedou zónou kritizoval. Jak to dopadlo, všichni víme, s lidmi, jako je Ivo Rittig, se domlouvala jeho femme fatale Jana Nagyová, dnes již Nečasová.
Politologický experiment
Tentokrát podle všeho přichází na řadu profesor politologie Petr Fiala. Na dotaz, zda si uvědomuje, že kolem něj také vzniká blok s mocenskými zájmy, v aktuálním vydání časopisu TÝDEN odpovídá: "Podobné koalice v politice zkrátka existují. Pokud je ale ten mocenský zájem pro dobro ODS a celé pravice, tak je to nepochybně v pořádku."
Fiala jako politolog jistě ví, o čem mluví. Politika není ničím jiným než soubojem o moc. Jenže zrovna v celé historii ODS (jiné strany na tom nejsou lépe, ale ODS je nepochybně lídr) byla tahle moc vždy spojená také s tím, jak se nejlépe dostat na veřejné majetky, k různým penězovodům. Logický argument zní, že teď, když ODS ztratila moc, ji kmotři opouštějí. Fiala tak bude mít unikátní příležitost si empiricky ověřit, zda strana může jet pouze na "ideový pohon". Pokud se mu to v případě ODS povede, bude to malý politologický zázrak.
