"Nebojím se vás," ujistil třetí český prezident 17. listopadu 2014 v Praze na Albertově své spoluobčany (viz ZDE), kteří se tam s ním přišli rozloučit v předtuše jeho blízké abdikace, vděčně mu - možná naposled - freneticky zatleskat a sdělit slovy vyřčenými i napsanými na transparentech podomácku vyrobených (nikdo nikdy nezměří, kolik času a úsilí museli vložit do jejich přípravy), jak jsou hrdi na to, že na kapitánském můstku lodi Republika stojí muž moudrý, čestný, laskavý a velkorysý, humanista nekompromisně bránící lidská práva v Praze jako v Hongkongu, v Novém Veselí jako v Doněcku, prostě všude na naší planetě, a to s takovou vervou, že by si i on - a možná spíše on - zasloužil bustu v Kongresu.
Ne-li před celým světem, pověděli mu to před Evropou, ztělesněnou na vaječně-deštníkovém shromáždění čtyřmi prezidenty - maďarským, německým, polským a slovenským. V tichém obdivu si vzácní hosté museli položit otázku, zda i oni jsou svými národy milováni tak jako jejich český kolega.
"Nebojím se vás..." Jak prosté, lidské a bezprostřední! Ano, obdivovatelé pana prezidenta by ho možná samou láskou umačkali, plácali by ho tak mocně po zádech, vyjadřujíce tradičním lidovým způsobem své sympatie k němu, že by tomuto člověku - přece jen již ne mladému a dávno ne zdravému - možná vyrazili dech. Ale žádný strach, pro takový případ byl miláček davů obklopen ozbrojenci starajícími se o jeho bezpečnost, muži cvičenými pro kritické situace: kdyby snad někdo ze sympatizantů v náhlém pohnutí bezděčně přehnal fyzické projevy svého souhlasu, podpory a nadšení, jistě by ho spolehlivě, jak se psává v policejních zprávách, zneškodnili.
"Nebojím se vás, jako jsem se nebál před dvaceti pěti lety," řekl pan prezident dojatým mužům a ženám, toužícím mu osobně poděkovat za to, že jim mluví z duše, když neváhá ani ve veřejném projevu, navíc vysílaném Českým rozhlasem před pokryteckou a alibistickou 22. hodinou, bez rozpaků užít jadrných českých slov, při jejichž pouhém zaslechnutí svatouškové a staré panny padají do mdlob. Chtěli mu, ubohému štvanci zdivočelé smečky novinářských hyen, dát najevo, jak si váží jeho bezprecedentní statečnosti v jazykové rovině. Což není hodno obdivu, že třeba jedno ze synonym pro vaginu, dávno běžně rozšířené například mezi dlaždiči, v jejich řeči frekventovanější než "písek" nebo "mozaika", ovšemže "nepřípustné" v očích šosáků a mračnopozorných strážců "jazykové čistoty", měl pan prezident ve svém košatém slovníku už na sklonku komunistické epochy, ba dokonce možná i v letech svého kolínského dětství a chlapectví?
Je úlevné mít tak nebojácného seniora v čele státu. Možná prvního skutečně kurážného po Masarykovi (mimochodem, pan prezident se k němu v minulých dnech skromně přirovnal: zatímco TGM bojoval proti falešným Rukopisům, on teď demytizuje 17. listopad 1989). Našlo by se vůbec něco na světě, čeho se bojí? Sotva.
Nebál se kdysi vstoupit do KSČ, přestože o komunistické teorii i praxi jistě dost věděl, nebál se později obklopit lidmi, jako byl Šlouf nebo Zbytek, nebál se postavit do své vlády Březinu, Grosse, Kavana, Lánského, Tvrdíka, Svobodu..., nebál se ponechat na prezidentské standartě slova Pravda vítězí, nebál se poslat na naši ambasádu v Moskvě emeritního kosmonauta, nebál se učinit z několikanásobné babičky s plným právem na zasloužený odpočinek českou velvyslankyni v Bratislavě, nebál se udělit státní vyznamenání režisérovi, jenž přišel do Vladislavského sálu v oblečení k táboráku ("bunda sem, bunda tam"), nebojí se mít na Hradě kancléře, jenž dosud nezískal bezpečnostní prověrku. A nebojí se tučných pokrmů, alkoholu, uhlohydrátů ani virózy.
Nebojácný prezident bázlivého národa. Česká realita pětadvacet let po vítězství - čeho vlastně?
