Slyšeli jsme již mnoho oslavných ód na vstup Česka do Evropské unie. "Nevýhody z toho akorát máme," láteří naproti tomu euroskeptici.
Ať tak či onak, faktem je, že poněkud stranou již dlouhá léta zůstává zásadnější problematika spojená s naším členstvím v evropské osmadvacítce, než jsou třeba úsporné žárovky. Jde o takřečené eurofondy. O ten "zázračný" ekonomický nástroj, na který se naši politici tak rádi odvolávají.
Přitom tyto unijní peníze nejsou pouze naším přínosem, když dokázaly pokřivit páteř předchozím vládám. Jak totiž mohou mít důvěru u voličů takové kabinety, pokud na jednu stranu ždímají lidi třeba zvyšováním daní, byť jim slibovaly před volbami pravý opak, a na stranu druhou nedokáží zužitkovat, natož pak ohlídat miliardové finanční injekce z Bruselu? A to se týká i dotací na již rozjeté či téměř dokončené projekty.
Jde o začarovaný kruh, jelikož vše se vším souvisí. Evropští úředníci totiž proplácejí až hotové projekty (třeba státní maturity či dálnice), jež předtím "předfinancoval" státní rozpočet. A když je někde bordel až na půdu, třeba v subdodávkách, dotace pozastaví či zastaví úplně a ztrátu pak musí logicky zalepit příslušná státní kasa. A pak se holt daně zvýšit musí.
Na první pohled vypadá sice bilance Česka uspokojivě a hraje v náš prospěch: z rozpočtu EU jsme získali ke konci roku 2013 zhruba 676 miliard korun. Naopak do unijního rozpočtu jsme odvedli "jen" 342,8 miliardy.
Jenže když současně z EU hřmí, že jsme nejhorší v čerpání eurofondů ze všech států (loni jsme nedočerpali deset miliard korun), v nadsázce lze říct, že Češi občas vzbuzují dojem, jako by si snad ani neuměli vybrat, jak a kde tyto peníze utratí. Nebo snad "prošustrují"? Ono totiž stále vymýšlet nové cesty, jak jistou část těchto dotací po česku "odklonit", není vůbec jednoduché - znamená to nejprve připravit projekt, kde "odklon" nebude do očí bijící, a zařídit stovky dalších a dalších věcí.
O odklonu peněz lze opravdu hovořit. Položíme-li totiž otázku, jaký dopad měly eurofondy ve skutečnosti do naší ekonomiky, nikdo již dnes nedokáže přesně spočítat množství projektů, které nemají a nikdy ani neměly žádnou perspektivu. A jde i o tisíce doprovodných konferencí, rautů, studií, analýz (na které padla pomalu půlka Šumavy), webů a tak dále a tak dále.
Osobně si myslím, že když například pod líbivým heslem o zvyšování vzdělanosti natečou eurodotace (vybrané samozřejmě také z daní) namísto do škol do mezd zaměstnanců nějaké té "spřátelené" IT firmy, která vytváří zcela zbytečný stamilionový web pro určitou příspěvkovou organizaci ministerstva školství, je to svým způsobem sice neetické, ale alespoň se podpoří koupěschopnost těchto pracovníků a firma na nějaký čas přežije. V naprostém nepořádku však již je, když pracovníci nedostanou zhola nic, kdežto majitel společnosti si postaví za tyto peníze daňových poplatníků luxusní haciendu, a nadto si zajistí beztrestnost tím, že z toho, co mu zbylo, ještě podpoří nějakou tu partaj, úředníky či politiky.
Tak to holt chodí. Evropa totiž není ani tak socialistická, jak nám ti euroskeptici stále a dokola tvrdí, v tomto smyslu jde (alespoň z pohledu české zkušenosti) o projekt pomalu "buržoazní".
Člověka až napadá, nebyl-li nám ty eurodotace čert dlužen. Kdyby nebyly, museli bychom se přece jistě více snažit a brali bychom pravděpodobně správu veřejných peněz mnohem vážněji (než třeba David Rath). A nebyli bychom pak na tom v konečném důsledku společensky i materiálově lépe než dnes?
