Dědictví UNESCO
Kimči: zelí, které spojuje Korejce

Obě Koreje jsou naprosto odlišné - a každá má svou vlastní verzi kimči, fermentovaného zelí, což je tradiční pokrm, který je na rozděleném poloostrově všudypřítomný a po staletí doprovází téměř všechna jídla, napsala agentura AFP.

Kimči se zrodilo z nezbytnosti zachovat zeleninu na zimu. Je více či méně kořeněné. V Severní Koreji, kde podle OSN 40 procent obyvatel trpí chronickou podvýživou, dodává chuť základní potravině - rýži. V Jižní Koreji doplňuje všechny typy pokrmů.

Obě Koreje proklamují, že jsou pro znovusjednocení, a to po 70 letech naprostého oddělení, kdy mezi nimi neexistuje poštovní komunikace ani telefonní spojení. Obě země jsou mnohem více odlišné, než byly západní a východní Německo v době pádu berlínské zdi.

Dokonce i jejich kimči se změnilo. Jeho dvě verze byly každá zvlášť zaneseny na seznam světového dědictví UNESCO. Soulu se to podařilo o dva roky dříve než Pchjongjangu.

V Jižní Koreji přisuzují obhájci kimči této potravině všemožné příznivé účinky na zdraví, včetně těch nejfantastičtějších. Úřady tu pořádají obrovské festivaly kimči.

Především však symbolizuje národní identitu, říká Pak Če-rin, expertka z Národního institutu kimči v Soulu, který financuje jihokorejská vláda. Kimči má citovou dimenzi, která spojuje všechny Korejce, zdůrazňuje institut zaměstnávající stovku osob, jež se zabývají propagací kimči.

Ve svém bytě v centru Pchjongjangu vychvaluje paní Song Song-he s vlasteneckým citem přednosti severokorejského zelí. "Nikdy jsem kimči z jihu neochutnala, ale myslím, že to pchjongjangské je nejlepší," prohlašuje.

Kimči vždy mělo regionální varianty. Zelí z jihu je výraznější a slanější, neboť se kvůli teplejšímu klimatu obtížněji konzervuje, vysvětluje Pak Če-rin. Technologická vyspělost jihu, kde mají četné domácnosti zvláštní ledničky na kimči, jakož i lepší přístup ke koření a dalším ingrediencím, ještě prohloubily chuťový rozdíl mezi oběma specialitami.

Severokorejské kimči se podobá tomu, jaké se jedlo před moderní dobou, kdy ještě nebyly ledničky a chyběly suroviny, říká Pak Če-rin. "V Jižní Koreji tento typ kimči zcela vymizel," dodává.

Nicméně umění připravovat kimči zůstává rodinnou tradicí na obou stranách hranice.

Paní Song v kuchyni mísí plátky ředkve, česneku, kousky tresky a pastu z červené papriky. Vše pak klade na zelí, které se předtím 24 hodin louhovalo ve slané vodě, aby zjemnělo.

Zelí se potom dává fermentovat v plastových vědrech na balkon. Na venkově se nádoby zakopávají do země. Za týden je možné kimči pojídat a nejlepší je za měsíc. Čtyřčlenná rodina denně sní až kilogram kimči.

Rodina paní Song patří k severokorejské elitě. Její otec založil pchjongjangský závod na výrobu brýlí, který pak předal státu. Klavír, který má paní Song doma, jí daroval sám Kim Čong-il. Na skupinové fotografii stojí paní Song těsně za současným severokorejským vůdcem Kim Čong-unem.

Fermentované zelí není jediným kulinárním rozdílem na poloostrově: před několika lety psal The Economist, že pivo vyráběné v Severní Koreji je mnohem lepší než na jihu.

Také společný jazyk se v průběhu desetiletí, kdy byly obě Koreje odděleny, vyvinul do té míry, že Severokorejci, kteří utečou na jih, musejí brát kurzy jihokorejštiny.

Pokud jde o kimči, paní Pak soudí, že každý má nejraději takové, jaké se nejvíce podobá tomu "od maminky".