Lagmi
Sladká šťáva pomáhá i při ramadánu, pochází z datlovníku

Obyvatelé města Gábes na jihu Tuniska se od úsvitu mačkají, aby si mohli koupit sklenici nebo lahev lagmi. Tato míza datlovníku, která je pýchou místních, je příliš choulostivá. Nelze ji tedy uchovat a prodávat jinde než na okrajích oáz. Lidé tento nápoj oceňují při půstu během ramadánu, jelikož má vysoký obsah cukru. Převážně se pije od března do října a často nahradí snídani.

S tímto nápojem, typickým pro saharské oázy, se lze však setkat i v jiných zeměpisných šířkách. Například na španělských Kanárských ostrovech jej nazývají guarapo, uvedla agentura AFP.

Na jednom z kruhových objezdů v Gábesu parkují kola, auta a vojenská vozidla ve veselém zmatku kolem tří mužů usazených v plastových židlích vedle kanystrů plných vzácné šťávy. Akram přišel pěšky. "S lagmi se tady narodíme: můj dědeček a můj otec ho vyráběli, moje rok a půl stará dcera ho už pila a já jsem o něm složil i písničku," směje se třicátník Akram. "Lagmi je součástí naší identity. Je to vzácnost, něco jako dar," říká slavnostně Haithem, další milovník tohoto nektaru.

Na to, aby člověk šťávu z palmy dostal a zároveň strom nezahubil, musí mít zkušenou ruku a nesmí být příliš mlsný. Ridha Omran Moussa sedí vysoko na vrcholu asi osmimetrové palmy s cigaretou mezi rty a pečlivě a přesně odřezává kůru. Tento šedesátník s přezdívkou Kníže palem se naučil techniku získávání šťávy od jednoho ze svých předků. Nektar sbírá od svých 14 let. "Pokud někdo nemá rád palmy, tak není Gábesan. Hned po Bohu následuje palma," říká.

Aby šťávu každý den získal, šplhá na strom bos bez jakýchkoliv pomůcek jen po drážkách, které vysekal do kmene. Cílem je seknout do palmy tak, aby se z ní začala hrnout šťáva. "Nesmíte se dotknout srdce palmy, jinak celá odumře," říká Moussa, který ročně sesbírá asi 8000 litrů lagmi. Sám vlastní 25 palem, ale každou z nich využívá pouze dva a půl roku a pak ji nechá čtyři roky odpočívat. Láhev s litrem a půl lagmi se na kruhovém objezdu prodává zhruba za 2,5 tuniského dináru (kolem 20 Kč).

Kromě čerstvého, takzvaného "živého" lagmi existuje ještě "mrtvá" verze, která je zkvašená a obsahuje alkohol. Tu podle Haithema oceňují především adolescenti. "Na to, aby se opili, nemají moc peněz, takže zaplatí dinár (asi osm korun) a mají mrtvé lagmi. To ale není vůbec dobré," tvrdí. Když byl v jejich věku, tak s přáteli také vyráběl vlastní alkohol z čerstvého lagmi. "Nechali jsme ho asi čtyři nebo pět hodin kvasit v jedné chatrči v oáze," vzpomíná.

Uchovávat živé lagmi je složité, jelikož se rychle promění v ocet. V kanystru, do kterého stéká míza z palmy, jsou proto celou noc lahve se zmrzlou vodou. Šťáva se následně okamžitě zamrazí do doby, kdy ji vypije ten, kdo si ji koupil.

Tento křehký chladící řetězec silně omezuje konzumaci. "Není k dostání už ve Sfaxu (140 kilometrů severně)," poznamenal Haithem. "Zůstalo to bio, bez chemie a konzervačních přísad," dodává.

Místní považují tuto křehkost za prospěšnou, protože díky ní se nezvyšuje poptávka. V případě, že by bylo možné lagmi převážet a prodávat daleko od oáz, zájem by se podle jejich názoru určitě zvýšil. "Kdyby bylo hodně poptávky, co by se stalo? Sekalo by se do velkého množství palem a my bychom riskovali, že přijdeme o oázy," obává se Haithem.

Pokračování konzumace je ale zajištěno. "Naučil jsem řemeslo svého syna, aby tato tradice zůstala v Gábesu napořád," říká sebevědomě Moussa.