Australskou zelňačku vaří Pepča Stejskal
21.02.2008 09:00 Původní zpráva
Podivuhodnou postavu brněnské umělecké scény navštívil v Sydney režisér Jiří Vanýsek. U Pepči Stejskala a jeho skvělé zelňačky strávil dva dny, pak se vydal do Canberry.
Pepča Stejskal byl pro nás díky historkám v Bolkově Manéži australskou legendou. Jeho výstava byla v sedmdesátých letech označena za protistátní a Pepča měl jít kvůli tomu před soud. Utekl do Řecka a skončil v Austrálii. Z Divadla na provázku žila tehdy v Sydney i Dáša Bláhová a Uljana Studená.
Pepča je přeplněn zážitky jak papiňák. Zajímá ho jen a jen umění, sportovní stránku novin okamžitě odhazuje. K večeři nám pustil Thelonia Monka a Charlie Minguse z padesátých let, což mi vyhovovalo, ale má dcera Zuzka a Pepčova přítelkyně René asi tolik nadšeny nebyly.
Pepča zde proslul divadelními plakáty s příchutí českého humoru. Doma má unikátní sbírku česky psaných knih - od více než celého Hrabala (některé tituly má třikrát) až po poemu o Pavlíku Morozovovi od Ščipačeva. Přes dvacet let pracuje v Národní knihovně, kde se pohybuje ve sbírce světových knih. Jeho blízkými přáteli byl Bohumil Hrabal a dodnes jím je Bolek Polívka. Osobní báseň mu z Anglie poslal Ivan Blatný.
Před týdnem jsem dočetl Kunderův esej Kastrující stín svatého Garty, takže jsem mohl s René zasvěceně hovořit o hranicích mezi snem a realitou v Kafkově díle. Když jsem se zmínil, že se s Kunderou občas vidím (dvakrát za čtyřicet let), protože mě učil na FAMU, stoupl jsem v ceně. Moje akcie však poněkud poklesly, když Pepča zjistil, že čtu Kostolanyho Seminář o burzovních spekulacích. Nemohl pochopit, co mě na tom může zajímat. Jsem nevhodně všestranný, takže před přáteli z umění musím tajit, že mě baví ekonomie i sport. Před kamarády sportovci zase tajím, že mě zajímají otázky umění.
Nekonečné debaty nám zpestřovalo krabicové víno se sodou a skvělá zelňačka, kterou uvařil sám hostitel a která den ze dne nabírala na kvalitě. Záhadou pro mne byla Pepčova oduševnělá a krásná přítelkyně René. Bydlí odděleně, a když jsme se po půlnoci konečně rozhodli ulehnout, vzpomněla si, že doma nechala rozsvíceno a musí se vrátit, aby zhasla. Příštího dne už rozsvíceno nenechala a zůstala.
Canberra: hlavní město sestavené z vesnic
Ze Sydney je to autem do Canberry jen tři hodiny, ale rozdíl mezi oběma městy je obrovský. Sydney vzniklo živelně kolem křižovatky cest jako většina měst, zatímco Canberra byla naplánována architekty - podobně jako Brazilia nebo Zlín. Dvě největší města Austrálie, Sydney a Melbourne, se nemohla domluvit, které z nich bude hlavní, tak se nakonec v roce 1908 rozhodli postavit něco uprostřed.
Inspirací pro Canberru byl projekt Američana Waltera Burley Griffina. Název byl převzat z domorodého jazyka a znamená Místo setkávání. Projíždíte-li Canberrou, nemáte pocit, že jste ve městě. Kolem sebe vidíte jen stromy, parky a pastviny. I auta v protisměru se skrývají za mohutnou zelení. Najednou se objeví tisíce atriových domků. A opět zmizí. Město je rozmístěno do přírody. Když se do Canberry odněkud vracíte a říkáte si s úlevou: už jsme konečně doma, tak nemáte tak docela pravdu. Na městských dálnicích s kruhovými objezdy strávíte ještě hodinu, než se domů skutečně dostanete. Není to město v našem pojetí, ale systém vesniček s tisícovkami přízemních domků. Jen v malém centru u jezera je pár vyšších budov. Parlament je pod zemí.
Bytů je v Canbeře minimum, takže můžete si pronajmout anebo koupit jedině domek. Má minimálně dvě koupelny, tři ložnice a dvougaráž. Domky jsou jednouché, účelné, bez ozdob. Věžičky, podnikatelské baroko, funkcionalismus či prvky různých národních stylů tu nenajdete. Každý domek má zahrádku, zastřešenou verandu a plynový gril. Jen lidé bohatší musí chodit do schodů - nejvýše však do prvního patra.
Standard je stejný pro každého bez ohledu na bohatství. Teplo či zima lidem fouká z větráků z jídelny přímo na trávníček. Chcete-li vysávat, strčíte trubku do zdi a motor v garáži se sám zapne. Všechny dveře mají zarážky, aby se neotloukla zeď. Nábytku moc nepotřebujete, protože každá místnost má vestavěnou skříň.
Orientační body - zohýbané traverzy
V centrech „vesniček" jsou obchody, kavárny, kluby a všechno ostatní. Vesničky nebo chcete-li městské čtvrti jsou si podobné jak vejce vejci, takže i po čtrnácti dnech pobytu pořád bloudíte. Stovky kruhových objezdů a tisíce přízemních domků s ploty z dřevěných desek. Teprve později jsem nacházel orientační body. Požehnáním byla skulptura z ohýbaných traverz, která zdobí jeden z nadjezdů. Pomáhala i televizní věž. Zpočátku jsem se tomuto způsobu města posmíval, ale později jsem se začal ptát: A proč bychom měli bydlet v domech nad přeplněnými chodníky? Vždyť původně jsme žili všichni na pevné zemi, ze síně vycházeli přímo na dvorek anebo na zahrádku. Neztratili jsme svoji přirozenost, když jsme začali šplhat do poschodí a spát nad zemí?
Autor: Jiří Vanýsek
Foto: Jiří Vanýsek a Profimedia (1x)
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.