V Klášterní Skalici stojí sloup, který se měl dotýkat hvězd. Jediné, ale velkolepé torzo kláštera má deset metrů na výšku a čtyři na šířku.
Dne 13. října roku 1357 byl ve Skalici (dnes Klášterní Skalici) z iniciativy kancléře Karla IV., mindenského biskupa Dětřicha položen základní kámen nového cisterciáckého kláštera. Slavnosti prý byl přítomen i císař Karel IV. a arcibiskup Arnošt z Pardubic. Do nového kláštera přišlo dvanáct řeholníků (jako apoštolů) z mateřského kláštera v Sedlci u Kutné Hory. A tak v průběhu půlstoletí vyrostla ve vzdálenosti asi osm kilometrů severně od staroslavného města Kouřimi mimořádně monumentální klášterní stavba, jíž však štěstí nepřálo.
Založen příliš pozdě
Za prvé tento v českých zemích a snad i ve střední Evropě poslední cisterciácký klášter vznikal v době, kdy již byla dokončena kolonizace země a téměř veškerá půda byla 
rozdělena mezi církevní a světské feudály. Klášter proto získal jen poměrně malé pozemkové vlastnictví - pouhých deset vesnic a tři hospodářské dvory. To zřejmě sotva tak stačilo k běžné údržbě, nikoli však ke zdárnému a rychlému dovršení stavby, kterou s největší pravděpodobností prováděla huť mistra Matyáše z Arrasu - prvního stavitele pražského svatovítského chrámu.
Až za vlády krále Václava IV. se zdálo, že se štěstí obrací. Panovník totiž věnoval značný obnos na dostavbu i na živobytí padesáti mnichů. Klášterní trojlodní kostel katedrálního typu byl dostavěn, a to vskutku velkolepě: byl dlouhý 80 metrů a jeho příčná loď byla dlouhá 40 metrů. Ke kostelu přiléhal gotický klášter, rovněž značných rozměrů.
Štěstí však netrvalo dlouho. V dubnu 1421 byl klášter vypálen husity a přestal existovat. Na konci 15. století a na začátku 16. století sice proběhl krátký pokus o obnovu, ale marně.
Ještě v první polovině 19. století zcela jistě stálo (v ruinách) severní rameno příčné lodi gotického kostela, dnes však po něm není ani potuchy. A podle poměrně věrohodných zpráv se zde v roce 1825 tyčilo ještě několik sloupů. Dnes zůstává a osamoceně stojí jen ten jediný.
Z gotické klášterní budovy se částečně zachovalo východní rameno a torza jižního a severního ramene - vše začleněno do pozdějšího barokního konventu (dnes rozpadajícího se zámku), u něhož byla vybudována i barokní kaple Zvěstování Panny Marie.
Velkolepý pilíř
Jediný zachovalý pilíř dokládá někdejší velkolepost bezesporu mimořádně cenného architektonického díla. Kdo jej uvidí nečekaně, zůstává v údivu stát. Byl to jeden z pilířů křížení podélné a příčné lodi kostela, dnes však stojí osamocen na travnatém prostranství a tyčí se do výšky deseti metrů. Původně však sahal minimálně do výšky dvojnásobné, ale dost možná i trojnásobné. Tomu odpovídá i jeho mimořádná šířka, která činí v úhlopříčce přibližně čtvercového (uprostřed prohnutého) půdorysu celé čtyři metry.
Díky své výrazné plastické profilaci i díky barevné pestrosti zdejšího pískovce je pohled na pilíř z každé strany nově pestrý. A rovněž každá vzdálenost od pilíře dává vyniknout něčemu jinému - větší odstup prostorové monumentalitě, menší odstup hmotnosti a členitosti. A když se k pilíři přitisknete a zdvihnete tvář, uvidíte celou kamennou drapérii tvořenou příporami strmě stoupajícími vzhůru. Tento pilíř člověka hned tak neomrzí a jenom dokládá, že i torzo může mít svou velkolepost.
Foto: Vladislav Dudák, stredovek.com, zarybnik.cz
