Pod horu a nahoru na Ivanovu horu

Vinnetoua ve zdejší krajině nenatáčeli, ale vždycky jsem si myslel, že klidně mohli. A tak to nebyla zase tak velká lež, když jsem přes Vinnetoua lákával na výlet do Svatého Jana pod Skalou své spolužačky. Byla to taková indiánská doba; dnes by se to zdálo značně naivní. Ale nějaký western na Berounce při ústí říčky Loděnice přece jen točili. Když ne Pierre Brice, tak třeba Gojko Mitič?

Nevěděli jsme tehdy ani náhodou, že v 50. letech se v klášterním areálu pod horou sv. Ivana odehrávala jiná dramata. Byl to jeden z koncentračních táborů pro „nepřátele lidu". Poprvé jsem se o tom dozvěděl až ze samizdatového vydání Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. Až pak jsem si povšiml, že z ohradní zdi kláštera trčí (a místy je to tak dodnes) torza ostnatých drátů a porcelánových izolátorů. Ostatně ministerstvu vnitra objekt patřil až do konce vlády komunistů.

Jsme na místě turisticky památném. Na západním okraji CHKO Český kras, v srdci národní přírodní rezervace Karlštejn a v místech zřejmě nejstarší turistické značené cesty v Čechách - Cesty Vojty Náprstka (Beroun - Svatý Jan pod Skalou - Karlštejn). Kolem vedou tři naučné stezky, v nedalekém lomu Paraple provozuje společnost Barbora skanzen těžby vápence.

Solvayovy lomy

V období první světové války se zcela vytěžilo ložisko vápence v Křížanech u Liberce, z něhož Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu vyráběl uhličitan vápenatý (čili sodu). Bylo třeba najít náhradu. Nejkvalitnější ložisko se objevilo u Svatého Jana v místech zvaných Na stydlých vodách. Takové názvy zde, v krasové oblasti, bývaly, nedaleko odtud máme dodnes zachovaný název Propadlé vody a podobných se najde jistě více.

Ještě v roce 1916 byl koupen pozemek, začala se stavět lanová dráha k železnici Praha - Beroun (přes Rudnou). Ta byla dokončena v posledním roce války. Postupně se zakládalo více lomů, fungovala úzkorozchodná dráha. To již bylo po válce a podnik se přejmenoval na Neštěmické Solvayovy továrny (vápenec byl zpracováván v Neštěmicích u Ústí nad Labem).

Vrchol těžby spadal do období druhé světové války, kdy se zde ročně vytěžilo a poslalo do Neštěmic až 150 tisíc tun vápence. Poválečné zestátnění a poúnorové inovace (zavádění těžké techniky) vedly nakonec k zastavení důlní činnosti v roce 1963. O třicet let později vznikla společnost pro zachování důlních a průmyslových památek Barbora, která se rozhodla komplex bývalých Solvayových lomů znovu oživit. Díky ní vznikl v bývalém dole Paraple (název je odvozen z altánu podobného tvaru, který stával u jeho kantýny) důlní skanzen. Kdo se chce dozvědět více, měl by se podívat na stránky www.solvayovylomy.cz  a nejlépe se sem přijít podívat.

Ivan, laň a Jan

Historie Svatého Jana pod Skalou je dlouhá. Na konci devátého století se v travertinové jeskyni v údolí Kačíku (Loděnice) pod vápencovou horou usadil první český křesťanský poustevník Ivan, syn Gostimysla, knížete polabského slovanského kmene Obodritů (Bodrců). Podle legendy jej zde živila svým mlékem laň. Pokoušeli jej zde, jak už to s poustevníky bývá, zlí duchové, a tak se nakonec rozhodl jeskyni opustit. Při odchodu se mu však prý zjevil sv. Jan Křtitel a předal mu dřevěný křížek, pomocí něhož poustevník démony z jeskyně vyhnal. Legenda pokračuje: prý ve zdejších lesích lovil kníže Bořivoj a postřelil Ivanovu laň. Ta jej dovedla k jeskyni, kde se seznámil s poustevníkem a po jeho smrti dal u jeskyně postavit první kapličku.

První písemná zmínka o Svatém Janu pod Skalou však pochází až z roku 1205; král Přemysl I. Otakar tehdy v listině potvrdil, že Ivanovu jeskyni s poustevnou, hrobem a kaplí získal již v roce 1037 od knížete Břetislava I. benediktinský klášter v Ostrově u Davle. Když byl tento klášter zničen husity (na ostrově uprostřed Vltavy jsou dodnes patrné jeho základy), přesídlili přeživší řeholníci ke Svatému Janu.

Svatý Ivan byl v okolí vždy uctíván jako světec. Od znovunalezení do té doby ukrývaných ostatků poustevníka v roce 1584 se tradují svatojánské poutě (poslední neděle v červnu), po roce 1990 obnovené. V roce 1661 byl nad jeho jeskyní postaven nový velký chrám a postupně vznikal i klášter. Návštěvu zde vykonala řada korunovaných i nekorunovaných hlav.

V roce 1785 byl klášter zrušen a postupně sloužil různým majitelům jako koželužna, přádelna, papírna, dokonce i lázně, v nichž jako lázeňský lékař působil otec sourozenců Čapkových.

Původnímu účelu se klášter navrátil v roce 1914, kdy jej koupil řád Školských bratří a zřídil zde učitelský ústav. Ten zrušili v roce 1942 okupanti a v roce 1949 zde komunisté zřídili tábor nucených prací a v letech 1951-1955 dokonce věznici.

Teprve v roce 1994 získala klášter zpět katolická církev, která zde zřídila Vyšší odbornou pedagogickou školu a kostel a část objektu zpřístupnila pro veřejnost.

Minerálka Ivanka

Mohutná raně barokní stavba kostela sv. Jana Křtitele (podle návrhu Carla Luraga, přestavěn Krištofem Dientzenhoferem) dnes do dálky září svou bělobou - aby také ne ve vápencem oplývajícím kraji - a nad ní se tyčí jen o něco zašedlejší vápencový masiv skály sv. Ivana.

V bohatě zdobeném interiéru, zčásti vytesaném ve skále, se nachází hrob sv. Ivana. Kostel je navíc propojen s tzv. starým kostelem, čili jeskyní sv. Ivana a se skalní kryptou. Hned pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen sv. Ivana s mimořádně dobrou a údajně i léčivou vodou. Kdysi se stáčela i do lahví a prodávala jako „minerální voda Ivanka" - roztomilé, že. Dnes si sem turisté přinášejí PET lahve a svatý poustevník si na to již jistě zvyknul.

Samotný klášter pochází z různých dob. Nejbohatěji je zdoben klášterní refektář.

V blízkosti se nacházejí ještě dvě kaple. Nad klášterem na nižším výběžku Ivanovy skály stojí kaple sv. Kříže - prý v místech, kde poustevník získal od sv. Jana Křtitele onen křížek k vymítání démonů. Stojí za to pokračovat odtud až do výšky 159 metrů nad úpatím - na vrchol hory, kde je připevněn mohutný dřevěný kříž. Vyhlídka je odtud vskutku krásná. Na hřbitově pod horou stojí ještě půvabná novogotická kaple sv. Maxmiliána.

Keltské houby pro mystiky

Do Svatého Jana pod Skalou vede řada hezkých turistických tras z Berouna, Loděnice, Karlštejna a ze Srbska. Příroda je úchvatná a pro mysticky naladěné - keltské tradice nepřipomínají jen archeologické nálezy v berounském muzeu, ale místy velké kruhy posvátných „keltských" hub.

Obec Srbsko prý získala jméno podle osadníků z jihoslovanského Srbska - ale Obodrité (z nichž pocházel svatý Ivan) zase nebyli vzdáleni Lužickým Srbům, takže kdo ví, zda není možné název odvodit spíše takto. V obci lze pobýt v několika místních restauracích. Ta nejvandráčtější z nich - U nádraží - je jistě součástí zdejšího genia loci.

A na závěr ještě něco pro botaniky. Hezké rostlince z čeledi lipnicovitých - kavylu péřitému - se říká vousy svatého Ivana. Když si ji prohlédnete, je jasné proč asi.

Foto: svatyjan.cz, biolib.cz, Ottovy Čechy, Vladislav Dudák, Profimedia