Praha-Těšnov: neslavné výročí slavného nádraží

V místech Poříčské (též Špitálské) brány pražského barokního opevnění, na pomezí Karlína a Nového Města stávalo v letech 1875-1985 vznosné nádraží Praha-Těšnov, dlouhou dobu zvané také Denisovo nádraží (po slavném francouzském historikovi Ernstu Denisovi, zabývajícím se českými dějinami a považovaném za pokračovatele Palackého). Patřilo k nejkrásnějším v Evropě. Již 24 let zde ale bohužel nestojí.

Vznik krásného nádraží

Nádraží vzniklo jako stanice Rakouské severozápadní dráhy, spojující Vídeň s Berlínem. Její hlavní trasa míjela Prahu a vedla z Nymburku přes Mělník k Děčínu a dále do Saska. Do Prahy však byla postavena alespoň odbočná trať, končící na Těšnově. Důvodem mimořádné výstavnosti nádraží byl úmysl Společnosti Rakouské severozápadní dráhy odčinit tímto způsobem prohřešek, že ve svém původním projektu Prahu opominula.

Jeho podoba

Nádraží tvořil komplex novorenesančních precizně stavěných budov, vybudovaných podle návrhu českého architekta Karla Schlimpa, profesora na vídeňské technice. Dominantní byla střední trojkřídlá budova, široká 115 metrů. Její centrální část byla členěna čtyřmi vysokými korintskými sloupy, mezi nimiž byly vchody s půlkruhovými římskými oblouky v naddveří. Centrální vchod byl samozřejmě výrazně větší. Na římse nesené hlavicemi sloupů stály alegorické sochy Obchodu, Vědy, Průmyslu a Hospodářství a na vrcholové atice se tyčilo monumentální sousoší Austrie, chránící Orbu (tehdy užívaný název pro zemědělství) a Průmysl.

Pravé křídlo nádraží obsahovalo bohatě zdobený reprezentační salon a čekárnu a restauraci, levé křídlo sloužilo jako příjezdový trakt s kancelářemi a odjezdovou halou. Ta byla vyzdobena portréty měst, jimiž procházela Rakouská severozápadní dráha. Interiéry doplňovala působivá litinová sochařská výzdoba, štukové dekorace, řezbářské práce na obložení a závěsné lustry.

A jeho spartakiádní konec

I pro toto nádraží se stala osudnou nešťastná koncepce silničního průtahu městem, tzv. Severojižní magistrála. Nádraží jí tak trochu stálo v cestě. Skutečně jen tak trochu a nebyl by velký problém projekt upravit. Byla také vypracovány návrhy na mírné pootočení nádražní budovy a jeho adaptaci na tržnici, archiv, vysokoškolskou menzu, později na muzeum.

Dne 1. července 1972 z nádraží odjel poslední vlak a od té doby opuštěná budova chátrala. Na počátku 70. let bylo z dopravních a inženýrských důvodů zbořeno její severní křídlo, ale nejvýznamnější centrální část stále stála a byla dokonce v roce 1978 zapsána do Státního seznamu kulturních památek jako památka 1. kategorie.

Bohužel to nádraží nepomohlo. I když zbývající část památky magistrále již v cestě nestála, bylo by ji třeba zrekonstruovat. Rekonstrukce byla plánována na březen 1985 a již rok před tím začaly loudavě zabezpečovací práce. Na rok 1985 se však také připravovala Spartakiáda a bylo jasné, že do jejího zahájení se nádražní budova v těsné blízkosti magistrály nezrenovuje. A tak kvůli nezájmu a „potřebnému okrášlení" magistrály rozhodly v únoru 1985 (měsíc před plánovaným zahájením rekonstrukce) „kompetentní orgány" o jejím odstřelu. Nejvýznamnější artefakty byly přeneseny do depozitářů a samo nádraží bylo ráno dne 16. března 1985 pomocí 400 kg trhavin odstřeleno.

Odstřel nádraží byl šokem pro českou veřejnost a stal se symbolem zvůle komunistického režimu k památkám. Znechucení bylo obrovské a i v tisku se objevily ironické glosy, že podél Severojižní magistrály stojí ještě Muzeum hl. města Prahy, Smetanovo divadlo a Národní muzeum a že i tyto stavby by podle „kompetentních orgánů" mohly být odstřeleny.

Ilustrace: Wikipedia.cz, www.zwlpage.cz, www.asb-portal.cz, www.zanikleobce.cz