Coco Chanel: dáma s perlami, jejíž arogance byla legendární

Dáma, která se považovala za střed světa, vzor všech žen a průkopnici, založila jeden z nejslavnějších francouzských módních domů. Tentokrát bude řeč o Coco Chanel, ženě v kostýmku doplněném perlami. Tato nekorunovaná královna módy se zasadila o nepřeberné množství kousků, které máme dodnes v šatníku. A nejen to, vytvořila i ikonický parfém, který dodnes patří k nejoblíbenějším dámským vůním. Proč ji Francouzi vyhnali do exilu? A s jakou filmovou společností spolupracovala?

Gabrielle Bonheur Chanelová se narodila ve francouzském městě Saumur v roce 1883. O jejím dětství se ví jen málo. Otec Albert se živil jako podomní obchodník. Kromě Gabrielle měl se svou družkou i dva syny (Alphonse a Luciana) a další dvě dcery (Julii a Antoinettu). Když bylo návrhářce pouhých dvanáct let, zemřela jim matka. Otec se tedy rozhodl dát všechny své děti do klášterního sirotčince Svatého srdce v Aubazine.

Když bylo Gabrielle dvacet let, začala pracovat v obchodě s oděvy jako švadlena. Vědělo se o ní, že má šikovné ruce, byla velmi zručná. Po večerech si přivydělávala zpěvem v kavárnách a nočních podnicích. Tam také získala přezdívku Coco, která vycházela z nápěvku, který zpívala... Ko-Ko-Ri-Ko). Právě při jednom vystoupení v lázeňském městě Vichy se seznámila s Etiennem Balsanem, synem z průmyslnické rodiny. Nakonec se stala jeho milenkou a žila s ním na zámku v Royallieu. Byl její vstupenkou do vyšší společnosti a její kariéra mohla začít.

Zní to sice absurdně, ale právě Etienne ji představil její budoucí životní lásce, Arthurovi "Boyi" Capelovi, anglickému uhelnému magnátovi. Ten ji pomohl postavit se na vlastní nohy a zafinancoval ji vlastní kloboučnictví v Deauville na pobřeží Normandie.

Smrt jejího milence

Co se módy týče, Coco se vždycky ráda lišila. Odvdrhla všechny ozdoby à la belle époque a vytvořila střídmou, jednoduchou eleganci. "Každý den něco zjednodušuji, protože se každý den učím něco nového." Nosila pánské svetry a pruhovaná trika bretaňských námořníků. O její moderní styl byl neskonalý zájem a ženy ji rády napodobovaly - a nejen v oblékání.

Když se například vrátila z dovolené, kterou prožila na francouzské riviéře, byla hodně - možná až příliš - opálená. Její obdivovatelky ji začaly napodobovat a zničehonic se opálení stalo symbolem toho, že je člověk privilegovaným členem lepší společnosti. Dříve byli opálení lidé vnímáni jako příslušníci nižší třídy, která pracuje dennodenně na slunci.

Coco velmi rychle pochopila, že je o její umění velký zájem. Rozhodla se tedy prorazit i ve městě módy, v samotné Paříži. Založila si tam obchod s oděvy a dala vale starým střihům. Nedávala na šaty žádné ozdoby, používala lehké látky a absolutně zjednodušila střih tak, aby se daly její šaty nosit bez korzetu. Mimo jiné převzala čtvercové košilové šaty od Lanvinové, které na začátku dvacátých let využila jako inspiraci pro tvorbu svých kostýmků.

Závratnou kariéru mladé designérky však přerušila první světová válka. Coco musela svůj obchod zavřít. Na scénu se vrátila až v roce 1919. V tu chvíli ji však osud zasadil tvrdou ránu: její velká láska zemřela, Boy se zabil při automobilové nehodě. Po jeho tragické smrti to vypadalo, že návrhářka už navždy zůstane sama. Avšak tato dáma neměla v budoucnu o milence nouzi. Setkávala se například s malířem Paulem Iribem, ruským velkovévodou Dmitrijem, vévodou z Westminsteru či skladatelem Stravinským.

Zrod kostýmků

Po několika měsících smutku se návrhářka vzpamatovala a opět se dala do navrhování. A právě v tomto období vznikl tolik oblíbený chanelovský kostýmek. Ačkoliv se vynález dámského obleku, který tvoří sako a sukně, připisuje anglickému krejčímu Johnu Redfernovi, který jej vymyslel někdy kolem roku 1885, Coco tento nápad ve dvacátých letech inovovala. Místo tvrdých látek použila žerzej, který byl lehčí a měkčí.

Zlom přišel v polovině 50 let, kdy dala saku krabicový střih, zavrhla límec a přidala kapsy, do kterých si mohly ženy dávat ruce. Sukně sahala ke kolenům a halenka, která kostýmek doplňovala, byla vždy v téže barvě jako podšívka. Ačkoliv se nezabývala zdobnými detaily, pozornost zaměřila na velké pozlacené knoflíky, které celkovému vzhledu dodávaly šmrnc. Knoflíky byly vyhotoveny ve třech typech, představovaly lví hlavu, kamélie či dvojité písmeno "C": "Se dvěma černými kostýmky a třemi bílými halenkami může každá žena dobýt svět i srdce člověka, jehož miluje, a stále zůstane extrémně elegantní."

Flakon s ikonickým parfémem

Rok 1921 byl pro návrhářku přelomový. Poprvé představila ikonický parfém Chanel N˚5. Byla to první vůně, která nesla jméno návrháře. Coco chtěla vytvořit něco zcela odlišného, co by společnost šokovalo. "Chci ženám nabídnout umělý parfém. Ano, skutečně myslím umělý, něco jako šaty, něco, co bylo vyrobeno. Žádná růže nebo konvalinka." S její myšlenkou ji pomohl voňavkář Ernest Beaux.

Po dlouhé práci ji představil řadu vzorků, které očísloval. Coco si vybrala číslo 5, nejen proto, že ji vůně naprosto okouzlila, ale i kvůli tomu, že pro ni byla pětka šťastným číslem.
Ani flakon neodpovídal dobové módě: moderní lahvička byla naprosto jednoduchá, bez jakýchkoliv ozdob. Získala si místo dokonce v Muzeu moderního umění v New Yorku. Dokonce i umělec Andy Warhol použil flakon v několika svých sítotiscích.

Ze začátku se parfém rozdával nejvěrnějším klientům a blízkým přítelkyním návrhářky samotné. I přes svou vysokou cenu se okamžitě stal nezbytností mezi tamní smetánkou. Pro tuto vůni měla slabost i herečka Marylin Monroe, která při jednom rozhovoru řekla, že když jde spát, tak má na sobě jen pět kapek Chanelu...

Šaty, které jsou chic

Kostýmky a parfémem to však celé jen začalo. Na konci třicátých let vytvořila kus, který by měla každá žena mít ve své skříni, takzvané malé černé. První siluetu těchto legendárních šatů navrhla Coco v roce 1926. Traduje se, že ji nákres trval pouze hodinu jednoho nudného odpoledne.

Designérka o tomto kusu oděvu tvrdila, že je ve své dokonalé jednoduchosti tak šik, že je nemohl navrhnout nikdo jiný než ona. Nejenže ženám představila šaty, které nepotřebovaly korzet a daly jim tolik potřebný komfort, ale začlenila do každodenního života černou barvu. Dříve tuto barvu nosili pouze služebné, kněží či lidé, kteří drželi smutek.

První model až ke krku byl vyroben z hedvábného krepu a bez jakýchkoliv ozdob. Měl dlouhé rukávy a délkou sahal do půlky lýtek. "Ženy se oblékají hrozně a já je všechny s mými černými šaty pěkně dostanu, aby se naučily mít nějaký vkus."

Ke každé večerní róbě neodmyslitelně patří i kabelka. Ve třicátých letech se však tento módní doplněk nosil v ruce, a ženy tak prováděly psí kusy, pokud si chtěly zapálit cigarety či si dát něco dobrého na recepcích. Coco už toho měla dost a připojila ke kabelce řemínek, který ji umožnil nosit tašku přes rameno. Inspirací ji byly vojenské sedlové brašny.

V roce 1955 prošla kabelka inovací. Nově byla vyrobena z máčené jehněčí či telecí kůže s kosočtvercovým prošíváním. Vnitřek kabelky byl vínové až hnědé barvy. Místo řemínku použila dvojitý pozlacený řetízek. Na zadní straně byla malá kapsička a předek zdobil pozlacený zámek Mademoiselle Lock (slečna zámek), tím narážela na skutečnost, že se nikdy nevdala.

Smlouva s filmovou společností

Co si budeme povídat, Coco byla geniální, ale zároveň byla známá svou arogancí. Prohlásila například, že ona je móda a ostatní návrháře tak nějak toleruje. Považovala se za průkopnici a vzor všech žen.

Coco však nenavrhovala jen pro běžné dámy či smetánku, ale navrhla kostýmy pro Ďagilevův balet Le Train Bleu a dokonce i pro film. V roce 1931 podepsala smlouvu se Samem Goldwynem na návrhy oděvů pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer. Po třech letech ji to však přestalo bavit a z filmového prostředí odešla.

Pletky s důstojníkem

Po pár letech míru vypukla ve světě další velká válka a Coco musela znovu uzavřít svůj salon. V osobním životě udělala během nacistické okupace velmi nerozvážný krok, stala se milenkou německého důstojníka Hanse Günthera von Dincklage. Lidé ji podezřívali z kolaborace a po osvobození ji Francouzi vyhnali do exilu. "Zrádkyně" strávila devět let ve Švýcarsku, než se opět v roce 1954 vrátila do vlasti.

Stačilo pár návrhů a Coco opět zaujímala čelní místo jako doyen haute couture. " Dívka by měla ztělesňovat dvě věci: být nóbl a nádherná." V šedesátých letech se začínala tato dáma více a více objevovat v černobílé kombinaci doplněné o perly. V pozdějším věku však přestala chápat módu moderní společnosti. Vedla například dlouhodobý boj ohledně krátkých sukní, které ji přišly nevkusné. "Ne mnoho žen má hezká kolena, nevím, proč by je měly ukazovat."

Coco Chanel zemřela v roce 1971, ale její návrhy ji přežily dodnes. O její životě natočila v roce 2009 film režisérka Anne Fontainová. Návrhářku zde ztvárnila francouzská herečka Audrey Tautou.

Upadajícího impéria se po její smrti ujal německý návrhář Karl Lagerfeld, který zmodernizoval chanelovskou eleganci: "Coco by se obracela v hrobě." Lagerfeld stál v čele společnosti až do roku 2019. Pár dní po jeho smrti společnost oznámila jeho nástupce. Ve šlépějích těchto dvou géniů bude pokračovat Lagerfeldova pravá ruka Virginie Viardová.